Dnešní den, 2. listopad, je v katolickém kalendáriu spojen se Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, známou pod lidovým označením Dušičky. Svým původem souvisí se včerejším svátkem Všech svatých. Jde v ní o připomenutí toho, že ke svatosti a k věčnosti v Božím království jsme povoláni všichni.
Svátek Všech svatých se původně týkal jen mučedníků a byl slaven v různých termínech. Počátkem 8. století se u Keltů a Anglosasů (a později i v celé západní církvi) začal slavit 1. listopadu, přičemž byl rozšířen z mučedníků na všechny svaté.
Se svátkem Věrných zemřelých se lze poprvé setkat ve Španělsku v 7. století. Svatý Odilo, opat z francouzského Cluny, roku 998 zavedl jeho slavení v den následující po svátku Všech svatých, což se následně prosadilo v celém západním křesťanstvu.
V reformaci šestnáctého století se objevily teologické koncepty popírání očistce a odmítání modlitby za zemřelé, a tedy i rušení Dušiček, i když ani samotnému Lutherovi se v Sasku nepodařilo slavení památky zemřelých potlačit.
Dnes možná křesťany do jisté míry rozděluje i pohled na Halloween, který v odkřesťanštěné společnosti mnohde nastupuje na místo Dušiček. Někteří jeho slavení pokládají za těžce hříšné podílení se na protikřesťanské religiozitě, jiní jen za nevinnou zábavu. V každém případě se však jedná o tradici, která lidem nemůže nabídnout naději, zatímco katolické Dušičky jsou právě dnem naděje.
Klemens Richter v knize Liturgie a život píše, že v liturgii dne Dušiček „není smutek, ale spíš velikonoční naděje na vzkříšení. Ukazují to už nadpisy těch prefací, kterých je možno použít: Zármutek a křesťanská naděje tváří v tvář smrti; Kristus zemřel za všechny; Kristus je vzkříšení a život; Z pozemského života do nebeské slávy; Kristovo vítězství nad smrtí nám otevřelo život. … V této víře se také modlíme: ,Posilni naši naději, že jako tvůj syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme.‘“
Dušičky jsou spojeny s přímluvnými modlitbami za zemřelé, ať už osobními nebo liturgickými včetně eucharistie. To je zároveň i vyjádřením víry, že církev je společenstvím živých i mrtvých, resp. těch, kteří ještě putují tímto světem, i těch, kteří již vstoupili do věčnosti. Ti, kdo sice nezemřeli v uzavřenosti vůči Bohu, ale během tohoto života nedozráli v lásce, musejí podle katolické víry ve věčnosti ještě projít procesem očišťování, aby mohli vstoupit do plného společenství s Bohem. Pro tyto duše mohou jejich blízcí na této zemi za splnění obvyklých podmínek (návštěva hřbitova a modlitba za zemřelé, svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl papeže a žádné zalíbení v hříchu) získat plnomocné odpustky. To se obvykle týká dnů od 1. do 8. listopadu, letos je to však výjimečně možné kterýkoliv den po celý listopad.
Modlitba za zemřelé i vědomí toho, že jsme nadále spojeni s našimi drahými, kteří už odešli z tohoto světa, je přirozenou lidskou potřebou. I ti, kteří nemají vyhraněnou představu Boha a věčnosti a nejsou zvyklí se modlit, mívají v době kolem Dušiček ve zvyku navštěvovat hřbitovy a nahrazovat modlitbu vzpomínkou a zapálením svíčky. Symbolika světla je srozumitelná všem a odkazuje i k naději, která vstupuje do našeho smutku.
Hřbitov je kouzelné místo, kde se setkává svět živých se světem mrtvých a kde každý člověk nalézá inspiraci k přemýšlení o tom, co je skutečně důležité, a k obracení se k lásce. Záleží ovšem také na tom, s čím se na hrobech setkává – zda jsou to kříže a slova naděje, anebo dýně či texty vyjadřující jen sentimentalitu a beznaděj…
