Symboliku církevního roku do jisté míry uzavírá na tuto neděli (první po Letnicích) připadající slavnost Nejsvětější Trojice. Jan Amos Komenský ve své Pansofii uvádí:
„[Hlavní každoroční svátky] my, křesťané, máme trojí. Odpovídají třem osobám svaté Trojice. O prvních [vánočních] svátcích oslavujeme milosrdenství Boha Otce, jenž nám dal svého Syna, abychom byli znovustvořeni skrze toho, skrze koho jsme byli stvořeni. O druhých (velikonočních) svátcích slavíme milost Synovu, který nás vykoupil, a abychom se z Ducha znovu narodili pro milost, získal zásluhu o naději na vzkříšení. O třetích (svatodušních) svátcích oslavujeme milost Ducha svatého, jenž nás znovu osvěcuje, znovu plodí a znovu opatřuje pečetěmi. Pak následuje svátek svaté Trojice, abychom ji celou směli velebit a aby v nás celá přebývala.“
Uvedená slavnost patří k tzv. ideovým svátkům, které jsou liturgickou oslavou určitých pravd víry, aniž by se přímo vztahovaly k událostem spásy zachyceným v Písmu. Jejím cílem však není teologické vzdělávání věřících, ale (tak jako u veškeré liturgie) jejich vedení k Božímu oslavování a k vlastní spáse.
Počátky svátku Nejsvětější Trojice jsou ovšem spojeny s bojem proti arianismu a dalším antitrinitárním bludům na pomezí starověku a středověku. Byl slaven v Hispanii (6. století), Galii (od 8. století) atd. Řím se tomuto svátku dlouho bránil s tím, že k trojjedinému Bohu se obrací každá mše, a proto by se Trojici neměl věnovat zvláštní sváteční den. Teprve ve 14. století papež Jan XXII. rozšířil tuto praxi na celou církev.
Podstata svátku spočívá v připomínce, že každá bohoslužba je nejen dílem lidským, ale především dílem celé Svaté Trojice. Trojjediného Boha můžeme oslavovat jako svého Boha, který je jedním ve třech osobách a děje se v Něm plodná a osvobozující komunikace, protože nikdy nezakoušíme tak intenzivně svůj život a komunikaci mezi námi, jako když něco společně slavíme a sdílíme.
