(Před)velikonoční doba postní, loni katastrofálně poznamenaná zmatky protipandemických opatření, nemůže být ani letos zahájena normálně. Podle zprávy Vatican News ze 6. února 2021 bude zítra, na Popeleční středu, papež František sloužit příslušnou liturgii jen za účasti omezeného počtu věřících a ne v bazilice sv. Sabiny na Aventinu, jak velí tradice, ale u oltáře Katedry v bazilice sv. Petra.
Již 12. ledna byla také vydána zpráva Vatican News, podle níž Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vydala nótu o udělování popelce v době pandemie, podle níž má být obvyklé formule „Obraťte se a věřte v evangelium“ anebo „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš“ vyslovena jen před celým shromážděním s následným udělováním popelce jednotlivým věřícím mlčky.
Název Popeleční středa je dán touto připomínkou lidské pomíjejícnosti spojenou činěnou znamením kříže na čela věřících ve spojení s uvedenými slovy. Popel, kterým se toto znamení dělá, pochází z ratolestí, které byly svěceny na Květnou neděli minulého roku.
Jedná se o středu před šestou nedělí před Velikonocemi, zahajující období, které se vlastně správně nazývá velikonoční kající doba. Vžité je sice její označování za dobu postní, tuto dobu však nelze oddělit od doby velikonoční. Vždyť půst vrcholí Velkým pátkem, který současně patří do velikonočního třídenní.
Tak jako je přípravou na Vánoce doba adventu, i před slavením Velikonoc je důležité přípravné období. V postu stejně jako v adventu se při bohoslužbách užívá fialová liturgická barva, která je barvou přípravy a pokání. Předvelikonoční půst je ovšem delší než advent, trvá čtyřicet dní. Vzhledem k tomu, že neděle jako svátky nespojené s pokáním se do tohoto počtu nezapočítávají, musela být doba postní „prodloužena“ o čtyři dny před první postní neděli, a proto začíná na Popeleční středu.
Již ve starověké církvi bylo zvykem udělovat křest konvertitům a znovu přijímat do církve obrácené hříšníky o Velikonocích, kterým předcházela doba pokání. Příprava kajícníků začínala oblečením kajícího šatu a znamením popela a završovala se znovupřijetím do eucharistického společenství na prahu Velikonoc. Celé společenství Božího lidu tehdy každodenně tyto své bratry a sestry doprovázelo usilovnou modlitbou a účastí v jejich zápasu. Tak došlo k tomu, že pro všechny příští generace provází postní dobu obecně vědomí přípravy na blížící se svátky. Časem došlo k úpravám trvání postního období tak, aby počtem čtyřiceti dní věřícím symbolicky zpřítomňovalo své předobrazy: potopu trvající čtyřicet dní a očišťující Zemi od hříchu, čtyřicetileté putování Izraelitů přes poušť z Egypta do Zaslíbené země, Mojžíšův čtyřicetidenní půst na hoře Sinaj, po němž Hospodin předal Izraelitům desky Zákona, Eliášovo čtyřicetidenní putování k Boží hoře Chorebu, kde dostal od Hospodina nové poslání, a Ježíšův čtyřicetidenní půst na poušti, jímž začalo Jeho veřejné působení.
Smyslem celé postní doby je ovšem příprava na setkání s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. Součástí této přípravy jsou různé mimořádné formy modliteb, odříkání a almužen. Pravidla postního odříkání si jídla jsou dnes v katolicismu velmi mírná: za den přísného postu (tj. postu od masa a postu újmy v podobě nasycení jen jednou za den) je označována jen Popeleční středa a Velký pátek. Druhý vatikánský koncil v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium z roku 1963 rozlišil neměnné a kulturně či dobově proměnlivé prvky postní doby. K prvním z nich patří to, že v postu „naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočních tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním.“ Ve vztahu ke konkrétnímu rázu kající praxe je zásadní jen zachovávání „velikonočního postu na Velký pátek utrpení a smrti Páně“, případně prodloužené i na Bílou sobotu, aby pak mohli křesťané „s povznesenou a otevřenou duší“ vstoupit „do radosti ze vzkříšení Páně“.
Při bohoslužbách se v době postní čtou úryvky z evangelií, klíčové pro přípravu na Velikonoce. Na první neděli postní se čte ze synoptických evangelií perikopa o pokušení Páně, na druhou o proměnění Páně. Třetí, čtvrtá a pátá postní neděle jsou spojeny s křestními katechezemi z Janova evangelia. Mají sloužit jako bezprostřední příprava na křest, biřmování a eucharistii, na přijímání dětí i dospělých do církve a do obce věřících na Bílou sobotu.
Počínaje pátou nedělí postní, tradičně nazývanou Smrtelná, vystupuje do popředí rozjímání o umučení a smrti Páně. Šestou nedělí, nazývanou Květná, začíná Svatý týden. Slaví se při ní památka slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma, při němž byl Ježíš vítán palmovými ratolestmi a nazýván izraelským králem, což je připomínáno svěcením kvetoucích větviček. Jak při slavení tohoto dne, tak i v celé (před)velikonoční liturgii jsou nedílně propojena obě tajemství, k nimž Velikonoce odkazují, tj. Pánovo vítězství a povýšení (palma vítězství) i Jeho utrpení a smrt (pašije).
Liturgická čtení pondělí, úterý a středy Svatého týdne spojují písněmi o Božím služebníku z knihy proroka Izajáše Květnou neděli s Velkým pátkem. Střídavé zpěvy (responsoria) vyjadřují důvěru uchovávanou i při utrpení a evangelní perikopy směřují k událostem velikonočního třídenní (tridua). To začíná večerní eucharistickou bohoslužbou na Zelený čtvrtek a končí nešporami o velikonoční neděli. Není jen připomínkou Kristova utrpení a smrti, ale zároveň také předjímá vzkříšení, ve které pašije vyúsťují.
Tím, oč se při prožívání (před)velikonoční doby jedná, je hlubší ztotožnění se křesťana s Kristem na této bolestné cestě k radosti. Nejde přitom ovšem jen o vztah mezi Kristem a jednotlivým křesťanem, ale také o Krista přítomného ve společenství církve a v našich bližních. Jednou z velkých výzev je zde i gesto pokorné, láskyplné a vydávající se služby, s nímž Kristus při Poslední večeři myl nohy apoštolům. Toto gesto na Zelený čtvrtek tradičně napodobují i papežové.
Vžité označení tohoto dne je odvozeno od toho, že v něm křesťané kdysi jedli jen zeleninu. Bohoslužba Zeleného čtvrtku odkazuje k jeruzalémskému večeřadlu, ve kterém Kristus Pán slavil Poslední (pesachovou) večeři s apoštoly a ustanovil při ní eucharistii, v níž se za nás vydává Jeho tělo a prolévá Jeho krev. Na jejím konci následuje ještě připomínka Kristova odchodu do Getsemanské zahrady, symbolizované oltářem se zvlášť ozdobeným svatostánkem, kde je po mši uložena Nejsvětější svátost.
Paradoxní ráz přicházejících Velikonoc je podtržen připomínkou mystéria vykoupení jako středu celého křesťanství na Velký pátek. V tento den hlubokého usebrání katolická církev neslaví mše svaté. Hlavním obřadem je starobylá bohoslužba slova, jejíž první vrchol představují pašije a druhý přímluvy, v nichž se církev Kristova modlí nejen za všechny křesťany, ale i za všechny lidi a za celý svět. Významným obřadem je také odhalování svatého kříže a tzv. improperie, tj. výčitky umučeného Spasitele. Poté se jednoduchým způsobem podává sv. přijímání. Proměněné hostie, které zbudou po bohoslužbě, se pak odnášejí do kaple Božího hrobu, kde zůstávají uloženy až do Zmrtvýchvstání.
Velký pátek je dnem ukřižování. Při bohoslužbách se čtou Janovy pašije, které jsou oslavou vítězství kříže. Kříž tu ztratil všechno, co připomíná pohanu a hanbu. Stal se vítězným znamením vykoupení. Smrt na kříži je nejvlastnějším okamžikem oslavení. Ježíšovo „dokonáno jest“ je jeho triumfem. A když Pilát odmítá námitky proti hebrejskému, latinskému a řeckému nápisu na kříži, je tím zdůrazněno, že tento ukřižovaný je mesiášským králem spásy – a to pro všechny národy. Ukřižovaný je pro křesťana pravým vítězem.
Bílá sobota představuje v katolickém kalendáriu jediný den bez liturgie. Je spojena s připomínkou dne, kdy Ježíšovo tělo odpočívalo v hrobě. Věřící se v kostelích tiše modlí v kapli Božího hrobu, žádné bohoslužby se nekonají. Název tohoto dne souvisí s bílými rouchy katechumenů, kteří si při bohoslužbě v noci na neděli Zmrtvýchvstání při křtu oblékají bílé roucho nebo bílou křestní roušku na znamení toho, že starý hříšný člověk umírá s ukřižovaným Kristem a očištěný nový člověk vstává s Kristem z mrtvých k novému životu. Postní doba končí večer před touto bohoslužbou, ve zvláštní atmosféře prázdnoty a napětí mezi ukřižováním a zmrtvýchvstáním.
