Písně Boba Dylana jsou na jedné straně nadčasové, na straně druhé se mnohdy trefují do černého ve vztahu k událostem, které v době jejich napsání ještě vůbec nebyly na obzoru. Skladba Political World z alba Oh Mercy z roku 1989 sice byla inspirována tehdejšími americkými volbami, loni a letos ji však mnozí Američané žijící v rozdělené společnosti neúnosně přepolitizovaného světa začali považovat za prorockou. Jejím v zásadě zcela nadčasovým tématem je každopádně protiklad mezi politickým světem a duchovním světem či světem víry.
Album Oh Mercy dozajista patřilo k nejlepším deskám přelomového roku 1989, pocity triumfu nad tehdejším překonáváním železné opony bychom však na něm hledali marně. Už samotný název alba, který je zjevnou prosbou o milost, o Boží slitování nad nešťastným světem, jako by patřil spíš do atmosféry roku 2020 než 1989. Dalo by se uvažovat o tom, že pýcha přelomu 80. a 90. let předcházela pád doby o třicet let pozdější – a i v tomto ohledu je Dylanova deska obsahující geniální písně typu Disease of Conceit (Nemoc domýšlivosti) prorocká, o písni Everything Is Broken (Všechno je rozbité) ani nemluvě. Jediným lékem je podle Dylana (názvem a slovy další z písní alba) Ring Them Bells(rozezvučet zvony), aby svět „poznal, že Bůh je jediný“.
Oh Mercy má současně pochmurný i étericky znějící zvuk, kterého Dylan dosáhl ve spolupráci s producentem Danielem Lanoisem a který posluchače „dostane“ už v úvodní písni Political World. Neméně pochmurná a současně fascinující jsou i úvodní slova její první sloky: „Žijeme v politickém světě, láska v něm nemá místo.“ Na ně pak navazují i další drtivé charakteristiky tohoto světa, ve kterém je „moudrost uvržena do žaláře“ (třetí sloka), „milosrdenství chodí za trest po prkně“ (čtvrtá sloka), „odvaha je přežitek“ a „děti jsou nechtěné“ (pátá sloka), „karty jsou podvodně namíchané“ (šestá sloka) a žijeme „v městech osamělého strachu“, aniž bychom si byli jisti, „proč tu vlastně jsme“ (sedmá sloka).
Po těchto výpovědích pak píseň vrcholí v závěrečných slokách, z nichž obzvlášť zdrcující slova se objevují v osmé: „Můžeš cestovat kam chceš, a třeba se tam i oběsit, provazu máš vždycky víc než dost.“ Českému posluchači mohou připomenout známý výrok T. G. Masaryka, jenž ve své studii o sebevraždě psal o pověšení svého života na Boha, anebo na hřebík. I Dylan zpívá o tom, že ve společnosti, ze které se vytratila víra a spiritualita, lidem už nakonec nezbývá nic jiného než provaz k oběšení… Jejich život totiž ztratil smysl.
Devátá sloka obsahuje neméně zajímavá slova „jsi naučen jít tou cestou, která se zdá být nejsnadnější“. Zde jde o smutný odkaz k Matoušovu evangeliu 7,13 („prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby“).
Předposlední desátá sloka zmiňuje mír či pokoj, který v politickém světě „není vůbec vítán“, a závěrečná sloka pak končí slovy „voláš jméno Boží, ale nikdy nevíš jistě, jak vlastně zní.“ Ta mohou být jen novým obrazem ztracenosti lidí v politickém světě, i v tom případě jsou však jistě míněna jako bědování nad tím, že jsme se v něm natolik vzdálili od Boha, že kdybychom se chtěli svěřit do Jeho péče. nevěděli bychom jak. Zapomněli jsme Jeho jméno.
Současně je možný i tradičně židovský význam doslovného konstatování: Zapomněli jsme, jak zní Boží jméno, tetragram, který byl vyslovován jen veleknězem v chrámové svatyni v nejsvětější dni. Známe jen jeho souhlásky (JVHV), ale neznáme samohlásky.
