Pavel Hošek, autor řady knih na tematickém pomezí mezi vírou a literaturou, nejnověji vydal duchovní životopis Karla Kryla.
Jeho první část, nazvaná „Krylova cesta k víře“, začíná vyprávěním o Karlově dětství v Kroměříži.
I když Karel Kryl nebyl žádný svatoušek, dostalo se mu liberální křesťanské výchovy, kterou si s sebou nesl celý život. Hošek zmiňuje i křesťanskou literaturu, kterou tiskli jeho otec a dědeček a která Karla nemálo ovlivnila.
Překvapivá je pasáž o vojně, která se promítla do velikého množství Krylových textů. Hošek poukazuje na to, že Florian a jeho žáci, jejichž knihy tiskli Karlovi předkové, vycházeli z biblických textů, podle nichž křesťan, ačkoliv nebojuje skutečnými zbraněmi, je „vojákem“ duchovního boje.
Známou kapitolou je Krylův pobyt v Sudetech, kde se setkával se zejícími ruinami sakrálních staveb včetně legendárního anděla s polámanými křídly. Skutečnost okázalé bezbožnosti, které byl doma na Moravě do jisté míry ušetřen, na něj dolehla s plnou silou a silně se projevila v jeho tvorbě.
Krylova smutná „bratříčkovská“ sláva po sovětské okupaci vyústila v odchod do exilu a dvacetileté vyhnanství. Hošek líčí Krylovo exilové přátelství s opatem Anastázem Opaskem, pod jehož vedením Karlova víra dozrála a stala se rozhodujícím východiskem jeho životního postoje. Opasek se stal Krylovým druhým otcem. Pro Kryla mnoho znamenala i mnichovská farnost sv. Štěpána a také přátelství s několika duchovními, kteří spolupracovali s redakcí Radia Svobodná Evropa.
Ztotožňoval se také s činností „opaskovské“ organizace Opus bonum. Jeho název byl latinským překladem Florianova Dobrého díla, které ovlivnilo Karlovo dětství. S ním jej spojoval i jeho milovaný katolický spisovatel Karel Schulz, autor slavného „Kamene a bolesti“.
Poté, co se Opaskovi vyzpovídali ze svých hříchů, přijali Karel Kryl a jeho snoubenka Eva Sedlářová roku 1973 svátost manželství. Sdílená víra se stala podstatnou dimenzí jejich vztahu. Chodili spolu každou neděli do kostela a ke svatému přijímání, při loučení si vzájemně žehnali znamením kříže.
V tomto šťastném období Krylova života (bohužel trvalo jen do poloviny 70. let, kdy se Krylovo manželství rozpadlo) vznikl projekt „velkopáteční mše“ (jedná se o protimluv; na Velký pátek se mše neslaví, Kryl však trval na tom, že jde o svátek radostný, protože jde o cestu ke vzkříšení). Projekt nebyl dokončen, zůstaly z něj čtyři písně vydané na desce „Carmina resurrectionis“. Deska se špatně prodávala a znamenala nemalou finanční zátěž.
Roku 1975 se Karel Kryl v Římě zúčastnil významné smírčí slavnosti, pořádané společně organizací Opus bonum a sdružením sudetoněmeckých katolíků Ackermann Gemeinde. Tato slavnost podstatným způsobem ovlivnila jeho pojetí historické viny a odpuštění mezi Čechy a Němci. Velmi jej ovlivnila účast na symbolické slavnosti česko-německého smíření na náměstí Jana Palacha v Římě.
K Římu měl Karel jako římský katolík a milovník dějin umění vřelý vztah. V básnické skladbě „Slovíčka“ např. líčí svou meditaci před Michelangelovou „Pietou“. V Římě se také setkával se svým blízkým přítelem, teologem Karlem Skalickým.
Kryl nebyl plachý věřící, který se bojí nesouhlasit. Byl „půlkacíř“. Podezírali jej dokonce z protikatolických postojů (na základě mylně interpretovaných veršů z písně „Ignác“ a některých dalších textů). Proti těmto podezřením se ostře ohradil a s hrdostí v této souvislosti poukázal na to, že když v roce 1980 vatikánský list „L‘Osservatore Romano“ otiskl výběr z nejlepší poesie na téma vánočních svátků, objevila se mezi vybranými a oceněnými básněmi i jeho píseň „Gloria“.
Kryl byl katolíkem ekumenicky smýšlejícím. Mezi jeho blízké přátele patřili evangelický filosof Erazim Kohák, zpívající pastor Sváťa Karásek či starokatolík Jaroslav Jeroným Neduha, jehož synovi šel Karel za kmotra. Později také vyhověl přání být kmotrem dcery svého evangelického kamaráda Zdeňka Svítka.
V listopadu 1989 se Kryl mohl vrátit do Československa, i když zprvu jen na matčin pohřeb: „Maminka jezdí se mnou, já jsem křesťan, a tak to vím. Maminka se nahoře určitě moc směje, protože se jí zase jednou povedl husarský kousek – umožnit mně tuhletu věc.“ O sametové revoluci Karel Kryl řekl, že v ní vidí „Boží řízení“.
Roku 1991 se Kryl oženil se svou dlouholetou partnerkou Marlene Bronsertovou. Pendlování mezi Německem a Československem přispívalo k úmornému tempu posledních let jeho života, stejně tak jako zklamání ze „skvrn na sametu“. V bezohledných devadesátých letech se přiklonil k levici, což mělo své kořeny v křesťanské lásce k bližnímu v tísni. Byl však zklamaný i z celkové atmosféry ve společnosti, kterou popsal slovy: „Bolí mě horizontála bez vertikály.“
Když pobýval v Praze, navštěvoval holešovický kostel sv. Antonína, kde tehdy působil kněz sametové revoluce Václav Malý. Celou mši vždy proklečel v hlubokém pohroužení.
Karel Kryl náhle zemřel v březnu 1994, měsíc před svými padesátinami. Otec Anastáz Opasek při pohřební promluvě prohlásil, že jeho písně z alba „Carmina resurrectionis“ stačí k tomu, aby stanul před tváří Krista.
Druhá část Hoškovy knihy nese název „Krylova práce s Biblí“. Připomíná, že Krylův vnitřní svět byl od dětství prostoupen biblickými příběhy a biblickou poesií prostoupenými verši katolických básníků, jejichž spisy jeho otec tiskl v rodinné tiskárně. Biblické příběhy se v části jeho tvorby objevují v podobných významových souvislostech jako ve verších Jana Zahradníčka, kterého označoval za svého nejmilovanějšího českého básníka.
Hošek dále zmiňuje Desatero, které pro Kryla bylo zkratkou kulturní kontinuity západní civilizace. A dále Žalmy, modlitby básníků, z nichž Kryl napsal především duchovní báseň „Žalm 71.“ a přebásnění biblického Žalmu „120.“ Za Žalm lze označit i jeho nejproslulejší duchovní skladbu „Děkuji“.
V Hoškově knize jsou dále zmíněna biblická místa (Babylon), motivy (Pamatuj!, plaváček) a především postavy (Kristus, Panna Maria, Salome, Petr, Satan, Jidáš, Pilát, Herodes, Kain, Abel…). V některých příbězích dochází k posunu ze 3. osoby jednotného čísla do první osoby množného čísla (např. jsme to my, kdo dostáváme třicet stříbrných). Hošek zmiňuje i vánoční („Gloria“, „Vánoční“…) a velikonoční příběhy („Žalm 71.“, „Marat ve vaně“…).
Třetí kapitola nazvaná „Krylovo osobní krédo“ upozorňuje na Krylova slova o osobním „vztahu k Bohu“, o víře jako příležitosti k „setkání“ a jako spojení se „Šéfem“. Krylův Bůh není jen Stvořitel vesmíru a Pán dějin, je to milující Protějšek osobních modliteb. Nešlo o neurčitý „něcismus“, ale o vášnivý osobní vztah.
Univerzální šifrou lidského údělu je pro Kryla cesta kříže, kterou prošel Kristus a která je zároveň symbolem každého lidského zápasu s pokušením a bolestí. Ježíš je vzorem pravého lidství, ale současně i „Beránkem, který snímá hříchy světa“. Ve vztahu k vánočnímu tajemství vtělení a velikonočnímu tajemství smrti a zmrtvýchvstání není Kryl kacíř ani půlkacíř, ale věrný syn katolické církve. Něco podobného platí i o člověku jako obrazu Božímu, který se musí vyvarovat modloslužby. Jen je-li Bůh Bohem, může být člověk člověkem.
Dějiny lidstva chápal Kryl jako válku kosmických rozměrů, jejíž frontové linie procházejí srdcem každého člověka. Člověk v tomto kosmickém boji nesmí následovat ďábla, jak před tím Kryl varuje v řadě svých textů. Příkladem modlářského, ďábelského náboženství je pro Kryla komunismus, ale i polistopadový kult konzumismu. Ve sporu o smysl českých dějin však básník odmítá stát na straně katolické (či evangelické).
Závěrečná část Hoškovy knihy se nazývá „Krylovo životní poslání“. Kryl sám jej charakterizoval slovy „civilní apoštolát“. Slovo „apoštolát“ si oblíbil a považoval jej za působení křesťana na jakémkoliv poli.
O své víře obvykle mluvil jen tehdy, když byl na ni přímo tázán, současně však byla klíčovým prvkem jeho motivace k celoživotnímu dílu a nabízí vysvětlení i pro jeho působení po sametové revoluci. Kryl chápal své dílo jako úkol od Šéfa. Podle Hoška měl prorocké charizma, dovedl číst znamení doby a vykládat symbolický význam dějinných událostí. Byl strážcem kulturní paměti a tím, kdo odhaluje modlářství. Současně byl tím, kdo se zastává lidí na okraji. Byl po listopadu nepopulární, což však pro něj znamenalo obejmout kříž.
