Na Vatican News byl publikován dopis papeže Františka básníkům, zveřejněný v knize „Verše Bohu: Antologie náboženské poezie“, která přichází do italských knihkupectví dne 12. listopadu 2024.
Papež se ve světle své osobní zkušenosti podělil s básníky o několik myšlenek, týkajících se důležitosti jejich služby.
Nejprve se vyjádřil takto: „Jste oči, které se dívají a které sní. Nejenže se dívají, ale také sní. Člověk, který ztratil schopnost snít, postrádá poezii a život bez poezie nefunguje. My lidé toužíme po novém světě, který pravděpodobně na vlastní oči plně neuvidíme, přesto po něm toužíme, hledáme ho, sníme o něm. Jeden latinskoamerický spisovatel řekl, že máme dvoje oči: jedny z masa a druhé ze skla. Tělesnýma očima se díváme na to, co vidíme, skleněnýma se díváme na to, o čem sníme. Jsme chudáci, když přestaneme snít, jsme chudáci!“
Dále řekl: „Umělec je člověk, který se svýma očima dívá a zároveň sní, vidí hlouběji, prorokuje, ohlašuje jiný způsob vidění a chápání věcí, které máme před očima. Poezie vskutku nemluví o skutečnosti z hlediska abstraktních principů, ale naslouchá samotné skutečnosti: práci, lásce, smrti a všem těm malým velkým věcem, které naplňují život. Vaše oko je – řečeno s Paulem Claudelem – „naslouchající oko“. Umění je protilátkou proti mentalitě vypočítavosti a uniformity, je výzvou pro naši představivost, pro náš způsob vidění a chápání věcí. A v tomto smyslu je uměleckou výzvou i samotné evangelium. Má onen „revoluční“ náboj, který dobře znáte a vyjadřujete svým géniem slovem, které protestuje, volá, křičí. Církev také potřebuje vaši genialitu, protože potřebuje protestovat, volat a křičet.“
František dále o básnících řekl: „Jste také hlasem lidského neklidu. Často jsou úzkosti pohřbeny hluboko v srdci. Dobře víte, že umělecká inspirace je nejen útěšná, ale také znepokojující, protože představuje jak krásné skutečnosti života, tak i ty tragické. Umění je úrodnou půdou, v níž se vyjadřují „polární protiklady“ skutečnosti – jak je nazval Romano Guardini -, které vždy vyžadují tvůrčí a neupjatý jazyk schopný předávat silná poselství a vize.“
„V životě jsou věci,“ pokračoval papež, „které někdy ani nedokážeme pochopit nebo pro které nemůžeme najít vhodná slova: to je vaše úrodná půda, vaše pole působnosti.
A to je také místo, kde často zakoušíte Boha. Zážitek, který vždy „přetéká“: nemůžete ho unést, cítíte ho a přesahuje vás; je to vždy přetékající, zážitek Boha, jako nádoba, do které neustále přitéká voda a po chvíli se naplní a voda přeteče, přelije se.
O to bych vás chtěl dnes také požádat: překročit uzavřené a vymezené hranice, být kreativní, aniž byste krotili své úzkosti a úzkosti lidstva. Tohoto krocení, této domestikace se bojím, protože zbavuje tvořivosti, připravuje o poezii. Slovem poezie sbíráte neklidné touhy, které přebývají v lidském srdci, aby nevychladly a nevyhasly. Tato práce umožňuje Duchu působit, vytvářet harmonii uvnitř napětí a rozporů lidského života, udržovat oheň dobrých vášní a přispívat k růstu krásy ve všech jejích podobách, té krásy, která se projevuje právě bohatstvím umění.
To je vaše práce jako básníků: dávat život, dávat tělo, dávat slova všemu, co lidské bytosti žijí, cítí, sní, trpí, vytvářet harmonii a krásu. Je to práce, která nám také může pomoci lépe pochopit Boha jako velkého „básníka“ lidstva. Budete kritizováni? Dobře, snášejte břemeno kritiky a také se snažte z kritiky poučit. Ale přesto nepřestávejte být originální, tvůrčí. Neztrácejte úžas z toho, že žijete.“
V závěru svého dopisu se papež zabýval odpovědností básníků při utváření naší představivosti:
„Vaše práce má důsledky pro duchovní představivost lidí naší doby. A my dnes potřebujeme génia nového jazyka, silných příběhů a obrazů.
Cítím také, přiznávám se, potřebu básníků schopných vykřičet světu poselství evangelia, aby nám umožnili vidět Ježíše, dotknout se ho, dát nám ho bezprostředně pocítit zblízka, zprostředkovat nám ho jako živou skutečnost a umožnit nám pochopit krásu jeho zaslíbení. Vaše dílo nám může pomoci uzdravit naši představivost od všeho, co jí zakrývá tvář, nebo, což je ještě horší, od všeho, co ji chce zkrotit. Zkrotit, domestikovat Kristovu tvář tím, že ji dáme do rámu a pověsíme na zeď, znamená zničit jeho obraz. Jeho zaslíbení naopak pomáhá naší představivosti: pomáhá nám představit si náš život, naše dějiny a naši budoucnost novým způsobem.“
„Milí básníci, děkuji vám za vaši službu. Sněte dál, buďte neklidní, vytvářejte slova a vize, které nám pomáhají číst tajemství lidského života a orientovat naši společnost na krásu a univerzální bratrství.
Pomozte nám otevřít naši představivost, aby překročila úzké hranice ega a otevřela se celé skutečnosti v pluralitě jejích aspektů: tak bude otevřená i svatému tajemství Boha. Jděte vpřed, bez únavy, s tvořivostí a odvahou!
Žehnám vám.“
