Dne 17. července 2024 napsal papež František dopis o „roli literatury ve formaci“. Dopis je primárně určen adeptům kněžství, tedy těm, kteří se na něj duchovně a intelektuálně připravují, a již sloužícím kněžím. V zásadě se ale papež obrací na všechny křesťany, kteří mají v létě a o prázdninách víc času a možná hledají, čím hodnotným by jej mohli vyplnit. Papež píše:
„V nudě prázdnin, v horku a v samotě některých čtvrtí připomínajících poušť se hledání dobré knihy na čtení stává často oázou, která nás vzdaluje od dalších voleb, které nám nedělají dobře. Nechybějí pak okamžiky únavy, vzteku, deziluze, selhání, a když se nám ani v modlitbě nedaří pořád najít klid duše, dobrá kniha nám alespoň pomáhá překonat bouřku, dokud nebudeme mít trochu víc klidu.“
Papež má pro dobrou literaturu slabost. Sám říká, že miluje „tragické umělce, protože všichni bychom měli cítit jejich díla jako díla vlastní, jako vyjádření našich vlastních dramat. Plačíce pro osud hrdinů pláčeme v hloubce pro sebe samé a naše nedostatky, naše chyby, naši osamělost.“
Františkova definice literatury zní: „poslouchat něčí hlas.“ Literatura člověka připravuje, aby se jako křesťan nesetkával s druhým člověkem jako s objektem, s tím, který je povinen si vyslechnout jeho duchovní moudra a pravdy. Vyzývá čtenáře svého dopisu, aby si uvědomili, „jak nebezpečné je přestat poslouchat hlas druhého, který se nás ptá“. František chápe literaturu jako svého druhu „tělocvičnu rozlišování“, jako příležitost poznat a naučit se, jak druzí vyjadřují a jak bych mohl i já vyjadřovat své city, emoce, zkušenosti, duchovní prožitky, abych hlouběji porozuměl tomu, co nám svým celostním životním příběhem, jemuž nechybělo nic, co dělá člověka člověkem, chtěl říct a říká sám Pán.
„Spřízněnost mezi knězem a básníkem,“ říká papež, se vyjadřuje v „tajemné a nerozlučitelné jednotě mezi božským Slovem a slovem lidským, dávaje život ke službě, jež se stává službou plnou naslouchání a soucitu, charismatu, jež přináší zodpovědnost, vidění pravdy a dobra, jež se otevírá jako krása. Nemůžeme udělat méně než naslouchat slovům, která nám zanechal básník Paul Celan: „Kdo se učí skutečně vidět, přibližuje se neviditelnému.“
