Server Církev.cz zveřejnil český překlad odpovědi papeže Františka na pět stručných dotazů či pochybností (latinsky dubia), které mu v červenci 2023 zaslali kardinálové Walter Brandmüller a Raymond Leo Burke, s podporou dalších tří kardinálů, Juana Sandovala Íñigueze, Roberta Saraha a Josepha Zen Ze-kiuna.
Na dubium ohledně tvrzení, že Boží Zjevení je třeba reinterpretovat na základě kulturních a antropologických změn, které jsou právě v kurzu, papež reagoval slovy: „Odpověď závisí na významu, který přisuzujete slovu ,reinterpretovat‘. Pokud je chápáno jako ,vykládat lépe‘, je výraz platný.“ Je-li pravda, že „Boží zjevení je neměnné a vždy závazné, musí být církev pokorná a uznat, že nikdy nevyčerpá jeho nezměrné bohatství a potřebuje růst v jeho pochopení.“ Magisterium církve sice není nadřazeno Božímu slovu, je však také pravda, že „jak texty Písma, tak svědectví Tradice vyžadují výklad, který umožní odlišit jejich trvalou podstatu od kulturní podmíněnosti. Nesmí být změněno to, co bylo zjeveno „pro spásu všech“, a proto musí církev „neustále rozlišovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné nebo méně bezprostředně související“. Hierarchie pravd „také předpokládá uvedení každé pravdy do náležité souvislosti se zásadnějšími pravdami a s učením církve jako celkem.“
K dubiu ohledně tvrzení, že rozšířená praxe žehnání svazkům osob stejného pohlaví je v souladu se Zjevení a magisteriem, papež poznamenal, že „církev má velmi jasné pojetí manželství: výlučný, stabilní a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, přirozeně otevřený plození dětí“ Musí se vyhýbat „jakémukoliv obřadu či svátosti, které by mohly být v rozporu s tímto přesvědčením a naznačovat, že za manželství uznáváme něco, co jím není“.
Avšak „ve vztahu k lidem nesmíme ztratit pastorační lásku, která musí prostupovat všechna naše rozhodnutí a postoje. Obhajoba objektivní pravdy není jediným projevem této lásky, jejíž součástí je také laskavost, trpělivost, porozumění, něha a povzbuzení.“ Jakkoliv „existují situace, které z objektivního hlediska nejsou morálně přijatelné, tatáž pastorační láska vyžaduje, abychom s jinými lidmi, jejichž vina nebo odpovědnost může být oslabena různými faktory, které ovlivňují subjektivní odpovědnost, nezacházeli jednoduše jako s ,hříšníky‘.“
Dubium ohledně tvrzení, že synodalita je „konstitutivní dimenzí církve“, takže „církev má být ze své podstaty synodální“, přestože „biskupové jako svědkové víry nemohou delegovat své vyznání pravdy“, František zodpověděl takto: „Ačkoli uznáváte, že nejvyšší a plnou autoritu církve vykonává jak papež z titulu svého úřadu, tak kolegium biskupů spolu se svou hlavou, římským papežem“, už „samotnými otázkami dáváte najevo svou potřebu účastnit se, svobodně vyjádřit svůj názor a spolupracovat, a žádáte tak o určitou formu ,synodality‘ při výkonu mé služby.“ Církev představuje „tajemství misijního společenství“, avšak „toto společenství není pouze afektivní nebo éterické, ale nutně předpokládá skutečnou účast: nejen hierarchie, ale celý Boží lid může různými způsoby a na různých úrovních vyjádřit svůj hlas a cítit se součástí cesty církve. V tomto smyslu můžeme říci, že synodalita jako styl a dynamika je podstatným rozměrem života církve.“
Dubium ohledně některými pastýři a teology podporované teorie, že „teologie církve se změnila“, a proto lze kněžské svěcení udělovat ženám, papež komentoval slovy: „Když svatý Jan Pavel II. učil, že je třeba „definitivně“ potvrdit, že není možné udělit kněžské svěcení ženám, v žádném případě tím nehanil ženy a nepřiznával nejvyšší moc mužům. Svatý Jan Pavel II. potvrdil i jiné věci. Například, že když mluvíme o kněžské moci, ,pohybujeme se v oblasti funkce, nikoliv důstojnosti a svatosti‘. Jan Pavel II. také potvrdil, „že pokud je kněžská funkce ,hierarchická‘, nesmí být chápána jako forma nadvlády, ale ,je cele uspořádána ke svatosti Kristových údů‘. Pokud toto nepochopíme a nevyvodíme praktické důsledky z těchto rozdílů, bude obtížné přijmout, že kněžství je vyhrazeno pouze mužům, a nebudeme schopni uznat práva žen ani potřebu jejich účasti, a to různými způsoby, na vedení církve.“
Poslední dubium se týkalo výroku „odpuštění je lidské právo“ a toho, že „Svatý otec trvá na povinnosti rozhřešit každého a vždy, jako by pokání nebylo nutnou podmínkou svátostného rozhřešení“. Papež na ně odpověděl: „Pokání je nezbytné pro platnost svátostného rozhřešení a předpokládá úmysl nehřešit. Nejedná se však o žádnou matematiku a musím znovu připomenout, že zpovědnice není celnice. Nejsme pány, ale pokornými správci svátostí, které živí věřící, protože tyto dary Pána, spíše než relikvie, které je třeba střežit, jsou pomocí Ducha svatého pro život lidí.“ „Už samotný akt přistoupení ke zpovědi je symbolickým vyjádřením pokání a hledání Boží pomoci.“ Neměli bychom „od věřících vyžadovat příliš přesné a určité úmysly nápravy, které nakonec skončí jako abstraktní nebo dokonce narcistické“. „Konečně musí být jasné, že všechny podmínky, které se obvykle kladou na zpověď, obecně neplatí, když je člověk v situaci agonie nebo s velmi omezenými duševními a psychickými schopnostmi.“
(Obrázek jednoho ze signatářů Dubií kardinála Saraha je převzat z wikipedie.)
