Kontroverzní, leč bezpochyby významný katolický kněz, teolog, religionista, sociolog, psycholog a filosof Tomáš Halík (* 1. června 1948) se dožil 75 let. Halík je nositelem celé řady domácích i zahraničních vyznamenání včetně Templetonovy ceny („Nobelovky za náboženství“) jakož i čestného titulu monsignore, který mu udělil papež Benedikt XVI.
Narodil se v rodině „čapkologa“ Miroslava Halíka a ženy v domácnosti Marie Halíkové. Maturoval roku 1966 na Střední všeobecně vzdělávací škole v Michli. Ve stejném roce prožil první zpověď a první svaté přijímání a o rok později byl biskupem Tomáškem biřmován. V období 1966–1971 studoval sociologii a filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl žákem Jana Patočky.
Invaze vojsk Varšavského paktu jej zastihla na intenzivním letním kursu angličtiny na University of Wales v Bangoru, kde pak v podzimním semestru studoval sociologii a filosofii náboženství. Do Československa se vrátil až v prosinci 1968. Od konce 60. let se účastnil bytových filozofických seminářů, mimo jiné s Jiřím Němcem a Janem Sokolem. Roku 1972 nastoupil na tříleté období do Chemoprojektu Praha na pozici podnikového sociologa. V letech 1972–1973 absolvoval základní vojenskou službu. V období 1975–1984 pracoval v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků při ministerstvu průmyslu ČSR, kde přednášel na katedře psychologie. Roku 1984 získal atestaci z klinické psychologie. V letech 1984–1989 byl psychoterapeutem protialkoholního oddělení Psychiatrické kliniky FN v Praze a FVL UK U Apolináře.
V době Pražského jara 1968 se účastnil křesťanských ekumenických i jiných aktivit. Patřil například k zakládajícím členům Ekumenického hnutí inteligence a studentů a Díla koncilové obnovy. Začátkem června 1977 byl v domácí kapli erfurtského biskupa Aufderbecka tajně vysvěcen na jáhna a v říjnu následujícího roku na kněze. Do roku 1989 působil v rámci české podzemní církve v okruhu teologa Josefa Zvěřiny, v 80. letech patřil ke spolupracovníkům kardinála Tomáška. Inicioval Desetiletí duchovní obnovy národa.
Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie a od stejného roku působí v univerzitním kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze nejprve jako rektor kostela a od roku 2004 jako farář studentské farnosti. V této funkci vede během akademického roku kurs základů víry, určený především pro zájemce o křest a biřmování.
Václav Havel jej pověřil organizováním mezináboženské složky setkání Forum 2000. Populární jsou jeho společné modlitby a meditace s buddhisty, muslimy nebo židy v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
Od roku 1993 přednáší religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Habilitoval se na Fakultě sociálních věd UK v oboru sociologie (1993) a o čtyři roky později byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. Vyučoval také na Katolické teologické fakultě UK, kterou však roku 1996 musel pro spory s vedením kolem Václava Wolfa opustit.
Po jednom trimestru strávil jako hostující profesor na anglických univerzitách v Oxfordu (2001) a Cambridgi (2003). Na univerzitě v Oxfordu získal jako čtvrtý Čech po T. G. Masarykovi, E. Benešovi a V. Havlovi roku 2016 čestný doktorát. V roce 2015 a 2017 přijal pozvání University of Notre Dame, v lednu a únoru 2020 pak k cyklu přednášek spojenému s profesorským místem (tzv. Duffy Chair in Global Christianity) na Boston College.
Během každoročního letního pobytu v porýnské poustevně v letech 2002 až 2012 obvykle napsal knihu. Populární jsou jeho úvahově založené monografie. Jedním z jeho hlavních témat je mezináboženský dialog. Výsledkem několikaleté práce pak je zásadnější dílo s názvem Odpoledne křesťanství (NLN 2021). Zájem o Halíkovo dílo v zahraničí ještě výrazněji stoupl po anglickém a německém vydání knihy Vzdáleným nablízku (Patience with God, resp. Geduld mit Gott, 2010) a jen v letech 2010 a 2011 vedl k řadě pozvání přednášet v Evropě, Americe, Austrálii i Africe. V Německu se kniha Noc zpovědníka (Nachtgedanken eines Beichtvaters) během krátké doby dočkala několika vydání a v červenci 2012 byla vyhlášena nejlepší teologickou knihou měsíce.
Italské vydání knihy Vzdáleným nablízku (Vicino ai lontani. Libreria editrice vaticana, Citta del Vaticano, 2012) vedlo mj. k pozvání přednášet v srpnu 2015 skupině teologů soustředěných kolem emeritního papeže Benedikta XVI.
8. prosince 2015 vydal Halík v Perspektivách Katolického týdeníku článek na téma „křesťanství a islám“. Vedle tvrzení, že křesťané mají s muslimy stejného Boha a že opačné tvrzení je důkazem neznalosti křesťanství, označil za společensky nebezpečnou, nenávistnou a až nezákonnou kritiku islámu z pohledu křesťanství, která poukazuje na nenávist a násilí islámem a dává ji do kontrastu s křesťanským důrazem na lásku.
Víra Tomáše Halíka se stala předmětem sporů v roce 2010, kdy Halík publikoval stať Zač křesťané vděčí ateistům, v níž mluví o Bohu jako o možnosti, o níž se nedá říci, zda je či není, a o úspěchu ateistů, když za křesťany rozbili představu Boha jako bůžka, který je karikaturou křesťanského Boha, stvořenou projekcí lidských přání a strachů. Ateistický filosof Tomáš Hříbek ve svém článku Zač mají být ateisté vděční v reakci na to prohlašuje, že Halíkovy vývody nemohou uspokojit racionálně uvažující ateisty ani racionálně uvažující teisty a označil ho za „stydlivého ateistu.“ Halíkovo vyjádření odsoudil též jezuitský kněz a vedoucí České sekce Radia Vatikán Milan Glaser, který ve svém komentáři ke sporu Halík-Hříbek napsal, že toto tvrzení „zkrátka neobstojí a žádný kontext ani dodatečné vysvětlení nemohou změnit nic na neudržitelnosti jeho obsahu. Protiřečí samo sobě.“
Kontroverzní jsou i Halíkovy střety s prezidenty Klausem a Zemanem, jakož i jeho spory s vlastním biskupem Dominikem Dukou.
(Psáno s využitím wikipedie, z níž je i obrázek Tomáše Halíka.)