Podle zprávy publikované na portálu Církev.cz dne 16. července 2021 se papež František po konzultaci se světovými biskupy rozhodl změnit pravidla pro používání misálu z roku 1962, který jeho předchůdce Benedikt XVI. před čtrnácti lety liberalizoval jako „mimořádný římský ritus“. Nyní zveřejněné motu proprio si klade za cíl, aby skupiny spojené se starobylou liturgií nesměly vylučovat legitimitu liturgické reformy, nařízení II. vatikánského koncilu a papežského magisteria. K motu proprio Traditionis custodes papež připojil dopis, v němž vysvětluje důvody svého rozhodnutí.
Odpovědnost za regulaci slavení podle předkoncilního ritu se vrací biskupovi, moderátorovi diecézního liturgického života: „Je v jeho výlučné kompetenci povolit používání Missale Romanum z roku 1962 v diecézi podle pokynů Apoštolského stolce.“ Biskup musí zajistit, aby skupiny, které již slaví podle starého misálu, „nevylučovaly platnost a legitimitu liturgické reformy, nařízení II. vatikánského koncilu a magisteria papežů“.
Mše podle starého ritu se již nebudou konat ve farních kostelech, kostel a dny slavení určí biskup. Čtení budou „v místním jazyce“ s použitím překladů schválených biskupskými konferencemi. Celebrantem musí být kněz pověřený biskupem. Biskup je také zodpovědný za ověření, zda je vhodné zachovat slavení podle starého misálu, a ověřuje jeho „účinnou užitečnost pro duchovní růst“. Je totiž nutné, aby kněz, který má na starosti liturgii, měl na srdci nejen důstojné slavení liturgie, ale také pastorační a duchovní péči o věřící. Biskup také „bude dbát na to, aby nepovoloval zakládání nových skupin.“
Kněží vysvěcení po zveřejnění dnešního motu proprio, kteří mají v úmyslu používat předkoncilní misál, „musí předat formální žádost diecéznímu biskupovi, který se před udělením povolení poradí s Apoštolským stolcem“. Ti, kteří tak již činí, musí požádat diecézního biskupa o povolení k jeho dalšímu používání. Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, „zřízené papežskou komisí Ecclesia Dei“, budou spadat pod jurisdikci Kongregace pro řeholníky. Na dodržování těchto nových ustanovení budou dohlížet Kongregace pro bohoslužbu a Kongregace pro řeholníky.
V průvodním dopise k dokumentu papež František vysvětluje, že ústupky stanovené jeho předchůdci pro používání starého misálu byly motivovány především „snahou podpořit překonání schizmatu vyvolaného hnutím vedeným biskupem Lefebvrem“. Žádost adresovaná biskupům, aby velkoryse přijali „oprávněné aspirace“ věřících, kteří žádali o používání tohoto misálu, „měla tedy ekleziální důvod, totiž obnovení jednoty církve“. Mnozí v církvi si však „tuto možnost vykládali jako možnost volně používat Římský misál promulgovaný svatým Piem V., což vedlo k jeho paralelnímu používání s Římským misálem promulgovaným svatým Pavlem VI.“
Papež připomíná, že rozhodnutí Benedikta XVI. motem proprio Summorum Pontificum (2007) bylo podpořeno „přesvědčením, že takové opatření nezpochybní jedno ze zásadních rozhodnutí II. vatikánského koncilu, a nepodkopá tak jeho autoritu“. Před čtrnácti lety papež Ratzinger prohlásil, že obavy z rozdělení farních společenství jsou neopodstatněné, protože, jak napsal, „obě formy užívání římského ritu se mohou vzájemně obohacovat“. Průzkum, který nedávno mezi biskupy provedla Kongregace pro nauku víry, však přinesl odpovědi, které odhalují, jak píše František, „situaci, která mě trápí a znepokojuje, a utvrzuje mě v nutnosti zasáhnout“, když se „vážně přehlíží touha po jednotě“ a ústupky nabízené s velkorysostí se využívají „k zvětšování vzdáleností, zostřování rozdílů a vytváření protikladů, které zraňují církev a brání jí v cestě, a vystavují ji tak riziku rozdělení.“
Papež v dopise konstatoval, že je zarmoucen „instrumentálním používáním Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu s nepodloženým a neudržitelným tvrzením, že zradil tradici a ‚pravou církev’“. Pochybovat o koncilu, vysvětluje František, „znamená pochybovat o samotných úmyslech Otců, kteří na ekumenickém koncilu slavnostně uplatnili svou kolegiální moc cum Petro et sub Petro, a nakonec pochybovat o samotném Duchu svatém, který vede církev“.
František nakonec přidává poslední důvod svého rozhodnutí změnit ústupky z minulosti: „Ze slov a postojů mnoha lidí je stále více patrné, že existuje úzký vztah mezi výběrem slavení podle liturgických knih před Druhým vatikánským koncilem a odmítáním církve a jejích institucí ve jménu toho, co považují za ‚pravou církev‘. Je to chování, které je v rozporu se společenstvím a živí snahu o rozdělení. (…) Právě proto, abych bránil jednotu Kristova těla, jsem nucen odvolat povolení, která udělili moji předchůdci.“
Motu proprio lze chápat jako i přiznání, že dlouholetá vstřícná jednání s lefebvristy nepřinesla kýžené výsledky a Římu nakonec nezbylo než zaujmout tvrdší postoj. Papež se v něm nelegitimním snahám tradicionalistů narušujícím jednotu církve postavil s pozoruhodným důrazem.
