Opakem víry v Boha je bojovný ateismus či antiteismus, který ovšem sám také není ničím jiným než druhem náboženské víry. Tak jako od kterékoliv jiné víry se i od ateistického náboženství dá odpadnout. Faktem ovšem je, že její fanatičtí vyznavači – opět podobně jako fanatičtí vyznavači kteréhokoliv jiné víry – tuto možnost fakticky nepřipouštějí. Důkazem může být například kampaň, v níž svého času ateisté typu Richarda Dawkinse přechod Antonyho Flewa od ateismu k víře v Boha ostře napadali a současně „vysvětlovali“ jako věc, která má co činit se stařeckým mentálním úpadkem tohoto myslitele.
Antony Flew byl jedním z pěti známých odpadlíků od ateismu, jejichž příběhy přibližoval článek na portálu Christian Today(CT) z 13. srpna 2015. Jednalo se o příklady dokládající skutečnost, že ateismus není tak cool, jak se dnes mnozí domnívají, i když se nejspíš příběhy o ztrátě křesťanské víry těší většímu zájmu sekulárních médií než příběhy o ztrátě víry v ateismus. Právě příběhy lidí, jejichž smysl pro hledání pravdy nemohl být uspokojen vírou v nicotu vedoucí vposledku nikam, však stojí za pozornost.
K nejznámějším hrdinům těchto příběhů dozajista patří Clive Staples Lewis (1898–1963), kterému jsme se již na těchto stránkách opakovaně věnovali. Předtím, než se stal autorem Letopisů Narnie a mnoha knih popularizujících křesťanství a teologii, byl přesvědčeným ateistou, který se nikdy nemodlil a nepřipravoval na posmrtný život,a toani v hrozné době na frontách první světové války. Později však pod vlivem knih G. K. Chestertona a především přátelství s J. R. R. Tolkienem začal víru v ateismus ztrácet. Poté, co se v rozhovorech s Tolkienem a dalšími přáteli musel postupně zříct jednoho rozbitého materialistického předsudku za druhým, nakonec došlo k tomu, že kapituloval před Tím, s kým se dlouho zdráhal setkat, a prožil to, co popsal ve slavných řádcích své knihy Zaskočen radostí:
„To, čeho jsem se tolik obával, mě nakonec dohonilo. V letním semestru 1929 jsem se umoudřil a připustil, že Bůh je Bohem, a klekl jsem na kolena a modlil se; snad jsem byl v oné noci nejvíce poraženým a nejvíce vzdorovitým konvertitou v celé Anglii.“
Ani pak ovšem nebyl křesťanem, ale zatím jen teistou. Křesťanem se stal až po památném nočním rozhovoru s Tolkienem, s jehož pomocí nabyl orientace ve vztahu mezi mýty a evangeliem: Evangelium je jediný mýtus, který má božského autora a který se udál v historické skutečnosti.
Dalším odpadlíkem od ateismu uváděným v článku v CT je Peter Hitchens (*1951), mladší bratr Christophera Hitchense, známého představitele hnutí Nového ateismu. Tento novinář, spisovatel a konzervativní politický komentátor se v patnácti letech v internátní škole „proslavil“ tím, že zapálil svůj výtisk Bible krále Jakuba.
Peter Hitchens popisuje, jak nakonec dospěl k vědomí vlastního hříchu: „Můj velký katalog špatných činů se v mé hlavě rychle přehrával… Neměl jsem absolutně žádné pochyby o tom, že budu mezi zavrženými, kdyby byli nějací zavržení.“ Jeho znepokojení vzrostlo poté, co se oženil v kostele a zavázal se sliby před Bohem, kterého předtím odmítal. Postupně se ocital mezi vyznavači křesťanské víry. Když jeho bratr roku 2007 publikoval svou známou knihu Bůh není veliký, Peter napsal jako odpověď vlastní knihu Zloba vůči Bohu, kritizující hnutí Nového ateismu.
Dalším významným odpadlíkem od ateismu je Andrew Norman Wilson (*1950), britský spisovatel a novinář, který podle svých slov ve věku po třicítce ztratil jakoukoliv náboženskou víru a napsal dokonce protikřesťanskou knihu o Ježíši, kterého považoval jen za významného židovského vůdce.
Poté, co „pět nebo šest let navštěvoval kostel“, však Wilson zjistil, že přijal za svou víru, která se v něm kázala. Nakonec se otevřeně prohlásil za křesťanského (re)konvertitu a stal se jedním z významných kritiků moderního ateismu. Slavnou se stala například jeho myšlenka z článku pro The Telegraph, že evangelium by stále bylo pravdivé, i kdyby v ně nikdo nevěřil.
Antony Flew (1923–2010), snad nejvýznamnější ateistický filosof doby před nástupem Nového ateismu, hlásal ateistický postoj po velkou většinu svého života. Tvrdil, že břemeno podání důkazů je na straně věřících, nikoliv ateistů, a sám zastával ryze „humanistickou“ víru a čistě přirozená vysvětlení původu a dějin vesmíru.
Ve svých jednaosmdesáti letech však překvapil dramatickou změnou svého filosofického postoje. Ve světle nových vědeckých bádání rezignoval na svou ateistickou víru a mj. prohlásil, že „poslední biologické výzkumy ukázaly neuvěřitelnou složitost uspořádání, které je třeba ke vzniku života – ten nutně musel být ovlivněn vyšší inteligencí“. I když později své názory ještě dál modifikoval, nově nabytého přesvědčení o Boží existenci se již nikdy nevzdal.
Roku 2007 publikoval svou poslední knihu Existuje Bůh: Jak největší ateista na světě změnil svůjnázor, v níž se zabýval mj. počátky univerza ve světle teorie Velkého třesku, zákony přírody, které se „zdají být šikovně vymyšleny za tím účelem, aby směrovaly vesmír k vynoření se života a jeho podpoře.“, či otázkou, „jak může vesmír nerozumné hmoty vyprodukovat bytosti s nepopiratelným smyslem, schopností rozmnožovat se a chemickým kódem?“. V oblastech tohoto druhu se argumenty svědčícími pro existenci Inteligence stojící na počátku nechal dovést k deistické víře v Boha stvořitele. Ta samozřejmě nebyla totožná s křesťanstvím a Flew se například nepřiklonil ke křesťanské víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání. V diskusi s novozákonním vědcem N. T. Wrightem nicméně přiznal, že tvrzení o zmrtvýchvstání Krista „je působivější než jakékoli jiné v konkurenci náboženství“ a na otázku, zda je božské zjevení v historii skutečně možné, odpověděl: „Nemůžete omezovat možnosti všemohoucnosti kromě případů, kdy vyprodukuje logicky nemožné. Cokoli jiného je všemohoucnosti otevřeno.“
Posledním z odpadlíků od ateismu představených článkem v CT je britský biolog Alister McGrath (*1953), dnes známý jako jeden z hlavních anglikánských apologetů křesťanství. Tím se však stal až po své konverzi. V mládí dospěl k závěru, že Bůh je jen „infantilní iluze“ vhodná pro intelektuálně slabé, a stal se zastáncem racionalistického světového názoru. Věda, kterou se hluboce zabýval, jej však nakonec přivedla k poznání, že ateismus spočívá na vratkých základech.
Stal se křesťanem a pokračoval ve svém entuziastickém vědeckém bádání a bádání o vztahu víry a vědy. U nás je v českém překladu známá mj. jeho kniha Dialog přírodních věd a teologie. Ještě významnější je však jeho polemika s představitelem Nového ateismu Richardem Dawkinsem, kterého si McGrath dlouho vážil jako autora píšícího o vědě, nakonec však nemohl nechat bez odpovědi jeho protináboženské útoky v knihách typu Božího bludu.
Uvedených pět mužů představuje jen příklady nijak neobvyklého fenoménu, při němž se původně uzavřená mysl otevře možnosti, že by mohla nemít pravdu.
