K vrcholným albům Boba Dylana dozajista patří deska Infidels z roku 1983, začínající písní Jokerman (viz minulý článek v této rubrice) a vrcholící písní I and I („Já a já“). Ta představuje jednu z nejpůsobivějších skladeb tohoto písničkáře spojených s převážně starozákonními motivy, přičemž však právě její židovský ráz mohl přispět k tomu, že mnozí recenzenti chápali Infidels jako výraz Dylanova domnělého odvratu od křesťanství zpět k judaismu.
Na obalu alba Infidels si bylo možné povšimnout fotografie Boba Dylana na Chrámové hoře v Jeruzalémě, což společně s mediálními snímky z Dylanovy účasti na jeruzalémské bar micva jeho syna a zprávami o tom, že zahájil náboženské studium s příslušníky ortodoxní židovské školy lubavičských chasidů, mohlo budit tento dojem. Na desce se také objevila rozhodně proizraelská píseň Neighborhood Bully, která jej mohla ještě posílit. Pozorným posluchačům však na druhé straně nemohla uniknout ani skladba Man of Peace, v níž Satan vystupuje jako „muž pokoje“, zatímco Kristus jako ten, kdo přináší rozdělení (viz Matouš 10,34–36). Židovská matka v ní pláče nad svým modrookým chlapcem, „zatímco on jde za svou hvězdou, za toutéž jako ti tři muži z východu“.
Není pochyb o tom, že „chlapcem“ jdoucím s betlémskou hvězdou za Kristem je sám Dylan. Jeho identita z hlediska příslušnosti k nějaké náboženské skupině může být sporná, ale z hlediska spojení s Ježíšem nikoliv. Došlo jen k tomu, že po setkání s Kristem na sklonku sedmdesátých let Dylan nově objevil své židovské kořeny, přičemž však sám opakovaně poukazoval na to, že tyto dvě věci pro něj nejsou v rozporu a Starý a Nový zákon pro něj mají stejnou platnost.
Také I and I je každopádně písní hluboce spojenou s biblickými texty. Dylan v ní zpívá o podstatě víry, spočívající v rozhovoru mezi člověkem a Bohem, mezi naším vlastním „já“ a „Já“, které nás stvořilo. Ze starozákonních postav stojí ve středu písně především Mojžíš a David (v novozákonním pohledu oba chápání jako předchůdci či předobrazy Krista). „Já“ s malým j z refrénu písně odkazuje především k Mojžíšovi, celá skladba a do jisté míry i celé tvorba Boba Dylana je však silně provázána s Davidem. Ten jako žalmista, zpěvák a hudebník Dylanovi samozřejmě nemůže nebýt blízký.
Kromě toho je nejslavnější starozákonní král Bobu Dylanovi možná blízký i svou rozpolceností mezi láskou k Bohu a láskou k ženám, zřejmou například z příběhu jeho hříchu s krásnou Batšebou (2. Samuelova 11), či obecněji řečeno kombinací posvátného a profánního.
První sloka I and I zní takto: „Je to už tak dávno, co v mé posteli spala cizí žena / Podívej, jak sladce spí, jak nespoutané jsou asi její sny / V jiném životě jí nejspíš patřil svět anebo byla věrně vdaná / Za nějakého spravedlivého krále, který psal žalmy u řek zalitých světlem měsíce.“
„Spravedlivý král, který psal žalmy u řek zalitých světlem měsíce“, je samozřejmě David. „Cizí žena“ se zdá být odkazem k Batšebě. Může však být také odkazem k šechině, která v židovském mystickém systému kabaly představuje femininní manifestaci Boha ve světě a zde by mohla ztělesňovat božskou inspiraci starozákonního žalmisty a proroka.
Mystickému významu nasvědčuje již zmíněný refrén, v němž Dylan zpívá: „Já a já / ve stvoření, kde člověka jeho přirozenost nectí ani neomlouvá / já a já / jedno říká druhému, naživu nezůstane nikdo, kdo spatří mou tvář.“
Já s velkým J zde představuje „Já jsem“ Boha (Exodus 3,14), já s malým písmenem Mojžíše konkrétně a člověka všeobecně (Exodus 3,4). V Exodu 33,20 Dylan slyší Pána říkat Mojžíšovi „naživu nezůstane nikdo, kdo spatří mou tvář“.
Jak jsme se již zmínili, v písni se těžko jednoznačně interpretovatelným způsobem proplétají odkazy k Bohu a odkazy k ženě. To je běžné v poesii obecně a obzvláště u Boba Dylana. Jeho konverze ke Kristu byla zvláštním způsobem spojena se vztahem ke křesťanské zpěvačce Marii Alici Artesové, k čemuž snad také odkazuje klíčová sloka písně:
„Kdysi jsem se vydal neprošlapanou cestou, kde závod nevyhrávají rychlí / ale ti, kdo jsou toho hodni a umějí rozlišovat slovo pravdy. / Musel přijít někdo cizí, aby mě naučil hledět do krásné tváře spravedlnosti / kde je oko za oko a zub za zub.“
„Někdo cizí“ (a stranger) zde může představovat cizinku (tj. v židovské terminologii nežidovku), která vypravěče naučila „hledět do krásné tváře spravedlnosti“. To lze chápat ve smyslu vidět spravedlnost ve tváři Ježíše, potomka Davidova, o kterém Izajáš 9,6 předpověděl: „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky.“ Vyloučená není ani interpretace, podle níž je stranger Cizinec s velkým C, velký Neznámý, tj. zmrtvýchvstalý Ježíš, který se ve čtyřiadvacáté kapitole Lukášova evangelia připojuje k poutníkům na cestě do Emauz a učí je rozumět tomu, co se k Němu vztahuje ve Starém zákoně.
