Vztah křesťanství a moderní, tj. „sekulární“ vědy postrádající či nepřiznávající náboženská východiska, představuje složitý fenomén, který má jinou podobu ve vztahu k přírodním vědám a jinou ve vztahu k vědám o člověku. V těch stojí v mnoha posledních desetiletích v popředí vztah křesťanství a psychologie (či psychoterapie), jímž se nevyhnutelně musejí zabývat především autoři, kteří jsou křesťany a psychology v jedné osobě. Jedním z nejvýznamnějších mezi nimi byl Larry Crabb (1. 1. 1944 – 28. 2. 2021), jehož pečlivě zpracovaný duchovní nekrolog přinesl 5. března portál Christianity Today.
tohoto nekrologu měl Cragg, který roku 1970 získal doktorát z klinické psychologie na univerzitě v americkém státě Illinois, „začátkem sedmdesátých let krizi víry – spirituální a profesní. Byl evangelikálním presbyteriánem a klinickým psychologem se soukromou praxí v Boca Raton na Floridě, ale neviděl možnost kompatibility svého křesťanství a poradenství.“ Podle svých slov nemohl psychologické myšlení, ve kterém byl „vyučen“, uvést do souladu s křesťanským učením o padlém člověku a jeho potřebě Boží pomoci či o zaslíbeních daných těm, kdo přijmou dar věčného života v Kristu.
Posléze se stal představitelem biblického poradenství, ve kterém je psychologie integrována do křesťanské duchovní péče. Ve svém poradenství se snažil zůstat věrný biblické zvěsti, udržet autoritu Bible a neustupovat z poznání, že Kristus je dostatečným zdrojem pro naplnění všech potřeb člověka. Vývoj jeho myšlenek lze rozřadit do tří období. V první fázi se zaměřoval na změnu mysli, ve druhé na základní lidské potřeby a ve třetím kladl důraz na význam křesťanského společenství. To je podle něj obrazem Trojice a prostorem, ve kterém má docházet k uzdravování duše.
Po dlouhá desetiletí vedl katedru biblického poradenství na Grace Theological Seminary ve Winona Lake ve státě Indiana. Byl i ředitelem Americké asociace křesťanských poradců a autorem řady populárních knih. Mnohé z nich byly přeloženy i do češtiny (např. Rozbité sny, Naděje v utrpení, Adamovo mlčení či Skutečná změna je možná, jestliže začneš uvnitř).
V českém překladu vyšla i kniha Osobnost člověka: Její potřeby a cesty vedoucí k jejich naplnění, která obsahuje mj. též kapitolu „Křesťanství a psychologie: Nepřátelé, nebo spojenci?“. Crabb v ní rozebírá různé názory křesťanských psychologů na vzájemný vztah obou fenoménů.
První možností je podle něj model, který by se dal popsat jako „oddělené, ale rovnocenné“. Křesťanství se podle něj týká duchovní sféry, zatímco psychoterapie je zde od řešení psychických problémů. Duchovní by lidi, kteří jimi trpí, měli posílat ke kompetentním odborným poradcům. Nedostatky uvedené představy jsou podle Crabba zřejmé: vnitřní problémy, mnohdy spojené s věcmi typu nedostatku sebepřijetí, pocitu osobní bezcennosti, nejistoty, špatného pořadí hodnot apod., nelze brát jako něco, k čemu Bible nemá co říci, jak tvrdí stoupenci tohoto modelu.
Druhou možnost Crabb označuje jako „míchaný salát“. Poradce lidí s psychickými problémy, který je křesťanem, při něm míchá dohromady psychoterapeutický arzenál s biblickými myšlenkami v domnění, že tak vznikne chutná směs. Problém však podle Larryho Crabba spočívá v tom, že tento přístup staví teologii a psychologii do jedné řady, aniž by hodnotu světských přístupů poměřoval očima víry. To, co je bráno jako vědecká psychologie, nicméně ve skutečnosti není objektivním vědeckým poznáním, ale směsí údajů a osobní interpretace. Tím se právě vědy o člověku liší od přírodních věd. Údaje interpretované sekulárním způsobem však křesťan potřebuje přezkoumávat způsobem teologickým.
Třetí model Crabb označuje jako „nic než“. Zastávají jej fundamentalističtí křesťané, kteří poznatky sekulární psychologie úplně ignorují pod heslem Nic než milost, Nic než Kristus, Nic než víra, Nic než Boží slovo. Tímto způsobem se ovšem připravují o poznání, které by jim mohlo pomoci mj. i ve zkoumání ryzosti víry a jejím odlišování od různých sebeklamů. V rámci poradenství navíc tento přístup nežádoucím způsobem splývá s pouhým napomínáním hříšníků, kterým se nedostává ani ujištění o tom, že jsou bezpodmínečně přijímání a milováni.
Samotný Larry Crab praktikoval čtvrtý model, který označoval jako „oloupení Egypťanů“. Když Mojžíš vyváděl Izraelity z egyptského otroctví, oloupil Egypťany o zboží, které Boží lid potřeboval na cestu do zaslíbené země. Klasický výklad svatého Augustina to vztahoval na „pohanskou“ filosofii, jejíž poklady mají křesťané pokládat za své a vzít si z nich vše, co je slučitelné s křesťanskou vírou.
Crabb podobným způsobem hlásal, že ze sekulární psychologie mají být po kritickém zkoumání ve světle autority Písma přijímány poznatky slučitelné s křesťanskými předpoklady. K tomu, aby se tento model nezměnil jen v další biblicky znějící „míchaný salát“, je podle něj potřebné, aby psychologie byla podřízena autoritě Písma a aby křesťanští poradci studovali Bibli a popřávali jí „funkční dozor“ nad svým myšlením.
Crabb jako evangelikál vycházel z evangelikálního přístupu k Bibli jako spolehlivému, inspirovanému a neomylnému zjevení v doslovné podobě a dokonce tvrdil, že názory odporující učení Písma nemají být přijímány ani v případě, že by v jejich prospěch hovořil empirický výzkum. Zde ovšem už neevangelikálové budou sotva moci souhlasit, protože např. podle známých slov papeže Jana Pavla II. nesoulad mezi výkladem Písma a vědeckým poznáním podloženým empirickými důkazy znamená, že příslušný vykladač Bibli špatně chápe. Všichni křesťané se však mohou shodnout na tom, že cílem je začlenění Egypťanům uloupených pokladů do křesťanského kontextu, nikoliv obráceně.