Portál Vatican News přinesl dne 2. března 2021 článek, v němž před papežskou návštěvou Iráku stručně shrnul dějiny přítomnosti křesťanů v této zemi, jež byla kdysi pohanskou Mezopotámií a posléze součástí muslimské říše – a mezitím jedním ze světových center křesťanské kultury.
V době kolem pomezí starověku a středověku i později bylo mezopotamské křesťanství spojeno s perským. Roku 410 mohli křesťané v perské říši, kteří předtím úspěšně přestáli pronásledování, vytvořit společenství nazývané Apoštolská církev Východu.
Další vývoj směřoval k oddělení této církve od ortodoxní církve ve východořímské říši, k čemuž došlo v roce 486. Tehdy se Apoštolská církev Východu přihlásila k učení někdejšího konstantipolského biskupa Nestoria, které bylo už v roce 431 na Efezském koncilu označeno za heretické. Nestorius odmítal titul Matka Boží pro Pannu Marii a říkal, že Maria není Matka Boží, ale matka člověka spojeného s božstvím, a takzvaní nestoriáni byli obviňováni, že od sebe oddělují božství a lidství Kristovo, podle ortodoxní věrouky neoddělitelně spojené.
Zdá se, že muslimové, kteří perskou říši ovládli v polovině 7. století, posléze dávali přednost právě nestoriánství před jinými podobami křesťanství. Islám totiž sice popírá božství Krista, nicméně v Koránu se mluví nejen o člověku Ježíši, ale také o tom, že Ježíš je současně Slovem Božím, což není zcela nepodobné nestoriánskému učení o Kristu. Když byla v islámské říši roku 750 vláda dynastie Umajjovců svržena a vystřídána vládou Abbásovců, kteří si pak postavili nové hlavní město Bagdád, směli mít z křesťanských společenství v tomto sídle chalífů své centrum právě jen nestoriáni. Mezi nimi a představiteli islámského státu dokonce docházelo ke slavným mezináboženským diskusím (například mezi patriarchou Timotheem a chalífou al-Mahdím).
I když se často říká, že abbásovský chalífát byl multikulturní říší, jejíž zásluhou zůstala v arabských překladech zachována na Západě „ztracená“ část odkazu antické kultury, kterou mohli křesťané později znovu objevit prostřednictvím překladů z arabštiny do latiny, skutečnost je složitější. Samotní muslimové v chalífátu totiž antickou kulturu poznávali právě prostřednictvím syrsky mluvících křesťanů v Mezopotámii a Persii – především nestoriánů. Kniha slavného britského historika Christophera Dawsona Zrození Evropy (originál Londýn 1932, český překlad Praha 1994) o tomto tématu v kapitole „Počátky islámu“ říká:
„Nestoriánská škola v Gundešapúru u Ktesifónu, jež byla pobočkou školy v Nisibisu, zdědila tradice syrských učenců a překladatelů 6. století a byla střediskem přírodovědeckých a teologických studií. Odtud tedy získávali arabští filologové z Basry nejprve znalosti z aristotelské logiky. Proslavila se ale i jako lékařská škola. Od založení Bagdádu zastávali funkci dvorního lékaře nestoriánští křesťané, kteří také byli autory prvních překladů řeckých přírodovědeckých děl do arabštiny. [Chalífa] al-Mamún v roce 832 oficiálně podpořil jejich dílo založením školy a observatoře v Bagdádu, známé jako ,Dům moudrosti‘, pod vedením nestoriánského lékaře Jahíje ibn Masavaje. Činnost školy dosáhla svého největšího rozvoje za Jehíjova žáka Hunajna ibn Ishaka (809–877), jenž byl nejen nejvýznamnějším syrským překladatelem, ale také autorem mnoha původních děl. Skrze něho a jeho školu byla islámskému světu zpřístupněna značná část řecké přírodovědné literatury, včetně Galéna a Euklida, a mnohé spisy Platóna a Aristotela a jejich novoplatónských komentátorů.“
I když nelze zpochybňovat význam pozdějších velkých filosofů, lékařů a přírodovědců muslimského světa a jejich zpětný vliv na jednotlivé disciplíny středověkého západního vědění, první patro této velké budovy vzájemně plodné kulturní výměny představovalo dílo východních křesťanů. Geografické hranice toho, co dnes nazýváme Evropou, ležely ve starověku a středověku jinde než dnes. Po stránce kulturní se Evropa zrodila z kontaktů mezi učenci různých národů ve Středozemí i na Blízkém a Středním východě.
