Podle zprávy Catholic News Agency z 27. února 2021 se papež František v nyní publikovaném úryvku ze staršího rozhovoru pro argentinské noviny La Nacion zmiňuje o tom, že když byl mladším knězem, pomohly mu zvládat úzkost návštěvy psychiatričky, přičemž však měl i jiné způsoby vyrovnávání se s momenty úzkostmi, jako poslech hudby Johanna Sebastiana Bacha.
Obdobím, kterého se týkala tato část rozhovoru, byla doba vlády vojenské diktatury v Argentině (1976–1982), v níž tehdejší provinciál argentinské jezuitské provincie Jorge Bergoglio skrýval lidi různého politického a světonázorového přesvědčení a pomáhal jim opustit zemi. Tato jeho činnost byla pochopitelně spojena s velkým psychickým vypětím. Po dobu asi šesti měsíců tehdy každý týden navštěvoval psychiatričku, která mu pomohla zacházet se strachem.
Péče psychiatričky mu podle jeho slov také pomáhala nalézat své místo, učit se zvládat svou úzkost a nenechat se tlačit při dělání rozhodnutí. To, co se tehdy naučil, je pro něj velmi užitečné dodnes. Díky této ženě si poradil s tím, co označuje jako úzkostnou neurózu.
Situacím, které v něm vyvolávaly úzkost, však čelil různými metodami. Jednou z nich bylo i poslouchání Bacha, které jej zřejmě dodnes uklidňuje a pomáhá mu lépe analyzovat problémy. Ty by podle Františka bylo špatné řešit ve stavu úzkosti, trýzně nebo smutku, a proto je důležité dávat si pozor na neurózy.
Zmíněný rozhovor nepředstavoval první příležitost, při níž papež vzpomínal na svou zkušenost s argentinskou psychiatričkou. Již v roce 2017 o ní hovořil v knižním rozhovoru s francouzským sociologem Dominiquem Woltonem, jenž česky vyšel pod názvem O společnosti a politice. V této knize ji popisuje slovy:
„Půl roku jsem jednou týdne chodil k jedné židovské psychoanalytičce, aby se mi některé věci ujasnily. Jako psychoanalytička a lékařka byla výborná, velmi profesionální, ale nikdy nepřekračovala své kompetence. A pak, když umírala, si mne zavolala. Ne abych jí udělil svátosti, protože byla židovka, ale k duchovnímu rozhovoru. Velice dobrý člověk. Půl roku mi pomáhala a pomohla mi moc. Bylo mi tehdy už čtyřicet dva let.“
Tato kapitola Františkova životopisu může být pro křesťany povzbuzením k tomu, aby se nesnažili zvládat psychické problémy jen v rovině duchovní a nebáli se vyhledat odbornou pomoc. Současně je nanejvýš charakteristická pro otevřený přístup, s nímž se Jorge Bergoglio setkává a vždy setkával s nejrůznějšími lidmi bez rozdílu vyznání, z nichž některým vděčí za mnohé on a mnozí zase vděčí za mnohé jemu.
