Flannery O’Connorová je známá především jako skvělá americká povídkářka, i když její povídkové dílo je vlastně nerozsáhlé. První sbírka jejích povídek Dobrého člověka těžko najdeš (viz minulý článek z 22. února) vyšla v roce 1955, druhá a poslední, Všechno, co se povznáší, se musí setkat, až posmrtně o deset let později. Nejedna povídka z této kolekce ilustruje autorčina slova z jejího dopisu spisovateli Johnu Hawkesovi: „Většinu lekcí, které vedou k sebepoznání, udílí ďábel.“
Na obálce jejího českého vydání je astronomický dalekohled, odkazující k povídce Chromí vejdou jako první. Jejím hlavním hrdinou je psycholog a milovník materialistické vědy Sheppard, jehož příjmení, česky znamenající Pastýř, zřejmě představuje ironický odkaz k falešné nápodobě Krista jako Dobrého pastýře. Druhá hlavní postava povídky, čtrnáctiletý gangster Rufus Johnson, Shepparda výsměšně nazývá „velkým plechovým Ježíškem“, čímž vlastně výstižně komentuje jeho hru na spasitele.
Tím, koho chce Sheppard „spasit“ – a to i na úkor svého vlastního desetiletého syna Nortona – je právě Rufus. Ten je ovšem zároveň postavou, skrze kterou Sheppard dostává svou ďábelskou lekci sebepoznání. Na začátku povídky nemá ještě vůbec žádné pochybnosti o své vlastní dobrotě, s níž domněle působí jako poradce v polepšovně a věnuje se delikventům. Tím méně pochybuje o tom, že chce jen to nejlepší pro vlastní dítě: odnaučit je sobectví. Ve skutečnosti ovšem sám sebe od smrti své manželky a Nortonovy matky odnaučuje lidskosti, na jejíž místo staví své oddávání se rádobydobrým skutkům. Nortonovo truchlení po matce jej zlobí a nemá pro ně žádné pochopení. Jako fanatický ateista navíc chlapci stále tvrdí, že jeho matka není ani v nebi, ani v pekle, ale zkrátka už „neexistuje“.
Když je Rufus propuštěn z polepšovny a nemá kam jít, Sheppard jej vezme k sobě domů – domněle proto, aby Nortona naučil nebýt sobecký a dělit se o své věci. Rufus je postižený nejen morálně, ale i fyzicky. Jeho chromá noha může být brána jako alegorie čertovského kopyta a on sám o sobě říká, že jej má ďábel ve své moci. Na rozdíl od Shepparda, v jehož světě není pro místo ani pro ďábla, ani pro Krista, však snad přece jen touží po spáse, což je vyjádřeno názvem povídky – Rufovými slovy o tom, že „chromí vejdou [do Božího království] jako první“, která se v povídce nacházejí v sousedství jeho výroku „až budu připravený na spásu, spasí mě Ježíš Kristus, a ne tenhle prolhaný smradlavý ateista“.
Sheppardovi ovšem trvá příliš dlouho, než si konečně uvědomí, že Rufovy výroky v sobě mají něco až prorocky pravdivého (v tomto případě odhalení jeho zvrácené ambice být Rufovým „spasitelem“). Jeho zaslepenost je dána ideologickou vírou, pro niž je nepřijatelná představa, že by v srdcích jeho svěřenců mohl probíhat boj mezi dobrem a zlem. Delikventní činy jsou pro něj jen výsledkem „zmatenosti“, kterou lze racionálně vysvětlit, a tak překonat. V případě Rufa Johnsona jsou podle Shepparda snadno vysvětlitelné tím, že si jimi kompenzuje komplex ze své chromé nohy.
Sheppard touží svému „adoptivnímu synovi“ – kterého si vybral pro jeho vysokou inteligenci, zatímco vlastní syn jej irituje svou naprostou průměrností – vštípit materialistický světonázor, podle něj jedině hodný inteligentních lidí, a „vyhnat mu z hlavy“ vše náboženské. Ve své naivní představě, že věda je protikladem víry, opatří chlapcům teleskop a snaží se je přivést k zájmu o astronomii.
Norton dává před otcovými ateistickými dogmaty přednost tomu, co mu říká Rufus, vnuk fundamentalistického kazatele. O’Connorová se smyslem pro černý humor a ironii popisuje scénu, v níž hoši sedí na půdě u dalekohledu, Sheppardem určeného k „vědeckému“ pozorování nebe, a diskutují o tom, jestli je v nebi Nortonova matka. Rufus říká, že ano, a na Nortonovu otázku, jestli po smrti „přijde do pekla, anebo za maminkou“, odpovídá: „Teďka ještě za ní, ale jestli budeš žít o moc dýl, tak přijdeš do pekla.“
Sheppardova vize, že se stane Rufovým „spasitelem“, se ani v nejmenším nenaplňuje. Rufus zůstává stále stejný a „falešně dobrotivým“ Sheppardem jen z duše pohrdá. Dopouští se krádeží s cílem znemožnit Shepparda jako svého opatrovníka. V souboji dvou vůlí nakonec Rufus vítězí a donutí Shepparda, aby na své „mesiášství“ rezignoval a nechal jej jeho osudu. Sheppard tak činí se slovy: „Nemám, co bych si vyčítal. Udělal jsem pro něj víc než pro vlastní dítě.“
A v tu chvíli mu vše dojde – jak se vůbec nestaral o vlastního syna a o bolest v jeho srdci a místo toho si svou dobročinností stále jen dokazoval, jak je on sám nesobecký a morální: „Srdce se mu sevřelo tak zřetelným a prudkým odporem k sobě samému, že zalapal po dechu. Cpal a cpal až dosud vlastní prázdnotu dobrými skutky jako obžerný nenasyta. Zanedbával vlastní dítě, aby živil svou vidinu sebe sama. Teď uzřel jasnookého Ďábla, sondéra srdcí, jak se na něj šklebí z očí Johnsonových. Představa o sobě samém se mu scvrkla a seschla, až mu před očima zůstalo jenom černo. Seděl jako ochrnutý a zmáhala ho hrůza.“ Pak se sice Sheppard vzchopí a běží za svým synem, ale je už pozdě: zmatený Norton, kterému otec místo naděje uměl nabídnout jen falešnou dobročinnost a racionalitu, se mezitím v touze po setkání s matkou u „nebeského“ dalekohledu, ve kterém ji domněle zahlédl, oběsil…
