Nejslavnější povídka Flannery O’Connorové

Americkou spisovatelkou Flannery O’Connorovou (1925–1964) jsme se již zabývali loni v článku ze 7. srpna referujícím o odstranění jména této „rasistky“ z názvu koleje Loyolovy univerzity. Je vždy smutné, když nad literáty vynášejí soudy lidé, kteří jejich tvorbě zjevně nerozumějí a mnohdy ani nedosahují hloubky jejich myšlení. O’Connorová nebyla „angažovanou“ autorkou, která by se ve svém díle nějak prvoplánově vyjadřovala k aktuálním politickým či společenským otázkám, ale především katolickou křesťankou, jejíž tvorba sestupovala do hlubin toho, co je v lidském životě nejpodstatnější. Tedy do hlubin hledání spásy ne v ideologiích, ale v Kristu. Nešlo jí o vnějškovosti typu různých názorů na „rasovou otázku“, ale o porušenost každého člověka hříchem a o chvíle milosti, které se nám v naší obecně lidské situaci nabízejí.

O takovýchto chvílích pojednává také její nejproslulejší povídka Dobrého člověka těžko najdeš i další příběhy podle ní pojmenovaného povídkového souboru z roku 1955. Její ústřední postavou je babička a jejím jediným důležitým momentem chvíle, kterou tato nehrdinská hrdinka prožívá bezprostředně před smrtí.

I tato povídka byla ovšem už za autorčina života vystavena nepochopení, protože na méně chápavé čtenáře může působit jen jako akční příběh spojený s šokujícím násilím, připomínající zprávu z černé kroniky. O’Connorová však sama výslovně konstatovala, že násilí má v jejích povídkách „podivnou schopnost vrátit postavy do reality a připravit je na to, aby přijaly svůj okamžik Boží milosti. Mají tak tvrdé hlavy, že skoro nic jiného s nimi nehne.“

V žádném případě se nejedná o etické podobenství, ve kterém by zločinec Neřád ztělesňoval zlo a babička dobro. Stará paní ztělesňuje spíš onu tvrdohlavost, ne-li tvrdost srdce a pokrytectví, se kterým může hnout jen opravdu drastická situace.

O jejích hodnotách i o celé v povídce vystupující rodině, jež by se dala označit za maloměšťáckou, vypovídá už úvodní situace celé povídky. Babiččin syn Bailey chce vzít ji, ženu a tři děti z Georgie na prázdniny na Floridu. Babička by raději navštívila své příbuzné v Tennesssee, ale nezbude jí než se podřídit. Propašuje do auta kocoura Fňuka a obleče si své nejlepší šaty s elegantními doplňky, aby v případě, že by „je potkalo nějaké neštěstí, každý, kdo by ji uviděl na silnici mrtvou, okamžitě poznal, že je dáma.“ Myslí přitom i na Neřáda, vraha, o kterém četla v novinách, že uprchl z federální káznice a míří na Floridu.

Babiččin charakter se cestou v nepříliš imponujícím světle ukazuje i při jejích poznámkách na adresu polonahého černošského dítěte či v rozhovoru s provozovatelem benzínové stanice Redem Sammym, při kterém zaznívají slova „dobrého člověka těžko najdeš“ a babička si s Redem notuje na téma zkaženosti a úpadku dnešního světa.

Popletená babička posléze přiměje Baileyho k zajížďce do míst, kde by měl stát dům spojený s jejími vzpomínkami na mládí. Posléze si ovšem uvědomí, že tento dům ve skutečnosti nestojí v Georgii, ale v Tennessee. V panické reakci na toto trapné zjištění převrhne vak s kocourem, ten skočí Baileymu na ramena a Baileym řízený vůz se vybourá. I když se zdá, že nikdo není vážně zraněn, posádka auta potřebuje pomoc. Babička přivolá přijíždějící vůz se třemi muži, ukáže se však, že jsou všichni ozbrojeni střelnými zbraněmi a že jejich vůdcem je Neřád, kterého stará paní hned pozná. To je ovšem ke škodě všech a Bailey své matce říká něco takového, že nad tím i Neřád zrudne.

Následují děsivé scény vraždění, při kterých si Neřádovi komplici postupně odvádějí jednotlivé členy babiččiny rodiny stranou a zabíjejí je. Babička se zdá být až nepochopitelně sebestředná, protože Neřáda neprosí, aby ušetřil jejího jediného syna a jeho rodinu, ale jen o to, aby nezabíjel „dámu“, tedy ji samotnou.

Za těchto okolností nepůsobí příliš přesvědčivě ani rozhovor, který se s Neřádem snaží vést. Lichotí mu, že jistě pocházel ze slušné rodiny, a vyzývá ho, aby se modlil, že mu Ježíš pomůže. Neřád však odpovídá, že se nemodlí a že si vystačí sám. Svůj postoj ke Kristu formuluje slovy:

„Ježíš byl Jediný, kdo vzkřísil mrtvého, a neměl to dělat. Všecko vyvrátil z rovnováhy. Jestli opravdu udělal, co říkal, tak člověku nezbývá nic jiného než všecko zahodit a následovat Ho, a jestli ne, tak nezbývá než užít si těch pár chvilek, co tu člověk má, jak nejlíp umí – zabít někoho nebo zapálit mu dům nebo mu udělat nějakou sprosťárnu.“

V těchto Neřádových slovech vlastně spočívá ústřední bod povídek Flannery O’Connorové. Kristův příchod – to, že se Bůh stal člověkem – opravdu „vše vyvrátil z rovnováhy“ a postavil člověka před logickou nevyhnutelnost Jeho následování. Té unikají jen postavy typu Heroda, který Ježíšem podle evangelia opovrhl, protože mu odmítl splnit přání vidět zázrak, a Neřáda, který se úplně stejně odvolává na to, že sám Kristovo vzkříšení mrtvého neviděl. Herodes i Neřád tedy volí možnost „dělat nějakou sprosťárnu“.

Ve chvíli, kdy už je celá její rodina povražděna, babička vlastně ještě zapírá Krista slovy, že třeba nikoho nevzkřísil. V posledních okamžicích před svou smrtí však prochází radikální transformací. Když vidí, že Neřád vypadá, jako by se chtěl rozplakat, s kristovským všeobjímajícím soucitem se k němu obrací se slovy: „Vždyť jsi jedno z mých děťátek. Jsi jedno z mých vlastních dětí!“ Vztahuje ruku a dotýká se jeho ramena. Neřád však uskočí jako uštknutý zmijí a vpálí babičce několik kulek do srdce. Pointu povídky pak dovršují jeho slova: „Bývala by to dobrá žena, kdyby ji někdo odstřelil každou minutu jejího života.“ (Ve smyslu: Kdybych já před ní stál každou minutu jejího života.)

Ve skutečnosti opravdu „dobrého člověka těžko najdeš“, protože dobrým Člověkem je jen Ježíš. Babiččin poslední čin zcela nesobecké lásky vůči Neřádovi představuje jistý druh důkazu Ježíšova zmrtvýchvstání a Boží milosti. Ta se tak nabízela i Neřádovi, ten však v protikladu k babičce ztělesnil lidský postoj odmítnutí milosti a s ní spojené bolestné proměny