Tento týden zesnulý filosof Jan Sokol byl v neposlední řadě i velkým Evropanem beroucím za svou Evropu založenou na křesťanských základech a obnovovanou křesťanským smířením (například v česko-německých vztazích). Jedním ze Sokolových pozdních textů byl jeho esej „O Evropě, radosti a o tom, co si nesmíme nechat vzít“, publikovaný v Deníku N dne 27. května 2019. Byl načasován do doby po posledních volbách do Evropského parlamentu, nevěnoval se však rozebírání jejich výsledků, ale tisícileté evropské tradici. Zaměřoval se především na její křesťanské, resp. židovskokřesťanské kořeny, o nichž mj. konstatoval:
„Křesťanství převzalo velký židovský objev, přikázání a axiom ,nezabiješ‘, a přestože ho i křesťané každou chvíli někde porušili, vybudovali na něm kulturu, která každému – a nejen našinci – přiznává jedinečnou a osobní duši, čili nárok na svobodu. Zákoník císaře Justiniána ze 6. století hned na začátku říká tu revoluční větu, že ,všichni lidé se rodí jako svobodní‘, která se obvykle připisuje až Rousseauovi. Tenhle druhý axiom evropské kultury se sice prosazoval hodně pomalu, přes tisíc let, ale určitý respekt k člověku se ani těm nejsurovějším režimům v Evropě nikdy nepodařilo udusit. Od ideálu svobodného člověka s jedinečnou duší se odvozuje typicky evropský obdiv k originalitě a tvořivosti v umění i ve vědách.“
Nejhlavnějším základem Evropy je však podle Sokola naděje. Izrael „vidí v dějinách smysl a na jejich konci zářivou naději. Abraham se tak spoléhá na Hospodinův příslib velké budoucnosti, že by kvůli ní málem obětoval jediného syna. Takovou nadějí, která překoná i smrt, je pro křesťany Kristovo vzkříšení, takže kříž, nástroj jeho popravy, se mohl stát symbolem naděje.“ Jan Sokol k tomu dále dodává, že „zadáním“ Evropanů je zároveň také individuálně i společně o naplnění dějinné cesty za nadějí zápasit.
Ne náhodou se právě naděje stala také ústředním tématem promluvy pronesené papežem Františkem dne 25. listopadu 2014 v Evropském parlamentu. Svatý otec do něj tehdy zavítal s „poselstvím naděje v Pánu, který zlo obrací v dobro a smrt v život“, s poselstvím, které je zároveň nedílně spojeno i s transcendentní důstojností lidské osoby.
Papež ve svém poselství v Evropském parlamentu (podobně jako i Sokol ve svém článku o Evropě) propojil křesťanské kořeny Evropy s předkřesťanskou antikou, když poukázal na slavný Raphaelův obraz Athénská škola uložený ve vatikánských sbírkách:
„V jeho středu jsou Platón a Aristoteles. Platónův prst ukazuje nahoru, ke světu idejí, k obloze, mohli bychom říci k nebi. Aristoteles natahuje ruku před sebe, směrem k divákovi, ke světu, konkrétní realitě. To mi připadá jako velmi výstižný obraz Evropy a jejích dějin, složený z neustálé souhry mezi nebem a zemí, kde nebe naznačuje otevřenost transcendentnu – Bohu – který vždy odlišoval evropské národy, zatímco země představuje praktickou a konkrétní schopnost Evropy čelit situacím a problémům. Budoucnost Evropy závisí na těchto dvou prvcích. Evropa, která nebude schopná se otevřít tomu, co lidský život přesahuje, bude Evropou, jíž hrozí, že pomalu ztratí svou duši i onoho ,humanistického ducha‘, kterého miluje a brání.“
Papežovo poselství vyjádřené v závěru jeho řeči vystihuje nejen její smysl, ale i smysl evropanství Jana Sokola a evropanství vůbec:
„Nastal čas společně utvářet Evropu, která se netočí kolem ekonomie, nýbrž kolem posvátného rozměru lidské osoby, kolem nedotknutelných hodnot. […] Nastala chvíle, abychom opustili ideu ustrašené Evropy, která se stará sama o sebe, a probudili a podpořili Evropu, která bude protagonistkou, nositelkou vědy, umění, hudby, lidských hodnot a také víry. Evropu, která hledí do nebe a naplňuje ideály; Evropu, která se dívá na člověka a brání a chrání jej.“
