Významný americký pastor a novinář, někdejší asistent v Kongresu a v Bílém domě Wallace Henley publikoval ve dnech 3. a 10. února 2021 na portálu The Christian Post dvojici zajímavých článků uvozených zprávou o tom, že podle „Hodin Posledního soudu“ nás už dělí jen sto „vteřin“ od apokalyptické „půlnoci“. Konstatuje, že se nejedná o nějakou bláznivou tezi rádoby proroků či zpanikařených alarmistů, ale o hlas předních vědců a dalších světově významných osobností, jejichž tým spojený s časopisem Bulletin of Atomic Scientists (BAS) pravidelně zkoumá globální hrozby a nastavuje ručičky blížící se k definitivnímu vyčerpání limitů naší planety. Dnes máme podle odborníků z BAS k naprosté zkáze nejblíže od roku 1947, od kterého jsou tyto hodiny, tehdy ukazující sedm minut před půlnocí, podle okolností posouvány dopředu či dozadu.
Nejdále od zkázy – sedmnáct minut – bylo podle nich lidstvo v roce 1991. Na konci roku 2019 v důsledku zvyšující se hrozby jaderné i klimatické katastrofy ukazovaly už jen dvě minuty před půlnocí a nyní se ve spojení se zjevnou nepřipraveností vlád čelit zvýšenému nebezpečí pro planetu, kterou odhalila pandemie, posunuly o dalších dvacet vteřin vpřed.
Otázka zní, v čem by měl spočívat „budíček“, který je podle BAS tak naléhavě potřebný. Podle Henleyho je zřejmé, že v duchovním probuzení, což vidí i agnostik typu politologa Charlese Murraye, píšícího o nebezpečích sekularismu. Murray v rozhovoru pro National Review vyjádřil názor, že „americká republika nemůže pokračovat bez Velkého probuzení typu působivých duchovních hnutí, která předcházela jejímu původnímu vzniku“ (a bez obnovy původních náboženských hodnot).
Henley, který je evangelikálním teologem „obrozeneckého“ zaměření, s těmito slovy samozřejmě souzní. Říká, že úsilí o lepší život je marné, pokud nezahrnuje uznání duchovního světa, reality hříchu a nutnosti úcty před Stvořitelem. Bez úcty před Stvořitelem není možná ani úcta před Jeho stvořením. Čistě sekulární snaha posunout ručičky Hodin Posledního soudu zpět může být bez pochopení jádra problému jen kontraproduktivní.
Ve druhém díle svého textu Wallace Henley předkládá svou eschatologii, vycházející především ze známého rozhovoru Krista s učedníky na Olivové hoře podle Matouše 24. Ježíš jim před dvěma tisíci lety neposkytl rozbor budoucích událostí, ale dal jim „skutečnou zprávu o jejich postavení v čase a o tom, kam dějiny směřují“.
Biblický pohled na čas je spojen s termíny Kairos a Chronos. První z nich je časovou kvalitou království nebeského. Karios je nelineární (to znamená, že se může objevit kdykoli) a projevuje se v celém průběhu dějin až do okamžiku, kdy je podle Boží vůle dosaženo bodu pleroma, tedy času plnosti. Chronos naproti tomu představuje konečný napjatý čas hmotného světa, v němž se projevuje „vhodný čas“ pro Boží účely. Čas, o němž hovoří Ježíš v Mt 24, připomíná vlak, který po své dráze projíždí dějinami a blíží se k „bodu T“, který představuje telos, účel.
Zatímco předmětem zájmu BAS je „soudný den“ a vědci se nám snaží popsat přibližování se k němu, Ježíš vidí telos – účel v podobě příchodu Božího království – a ve Své promluvě na Olivové hoře prorokuje k němu směřující historickou trajektorii. Na té bude podle Jeho slov docházet k zintenzivňující se religiozitě vedené falešnými mesiáši a nepravými proroky, k povstávání „národa proti národu“, k šířícím se morům a zemětřesením, k nenávisti vůči Jeho učedníkům, z nichž mnozí odpadnou, a k vzestupu anarchie. Evangelium však bude hlásáno všem národům. Poté podle Ježíšových slov nastane čas plnosti a naplní se účel velkého Božího plánu obnovy, spolu s návratem Páně a příchodem Jeho království.
Wallace Henley svůj text uzavírá slovy o tom, že skutečně žijeme – jak to řekl Ježíš – v čase „porodních bolestí“ (Mt 24,8). Ručičky Hodin Soudného dne mohou uvíznout na „sto vteřinách“, ale kola vlaku přijíždějícího ke konci času Chronos „se točí s rostoucí rychlostí“.
Je zajímavé, že už v roce 1980 vyjádřil přesně tutéž myšlenku Bob Dylan, který jí věnoval titulní píseň svého alba Slow Train Coming (Pomalý vlak se blíží). I Dylan v písni Slow Train kritizoval čistě sekulární recepty na nápravu světa, spojené s touhou po seberealizaci i se slovy o bratrské lásce, a varoval dokonce před nepřítelem, který „je zahalen pláštěm slušnosti“. Ze znamení času bychom podle jeho slov měli vyčíst spíš nutnost zříci se svých čistě pozemských zásad a klást si otázku, zda jsme svým Pánem „ztraceni nebo nalezeni“.
.svg){kind=link}