Smutná zpráva o smrti Jana Sokola (18. 4. 1936 – 16. 2. 2021) znamená nenahraditelnou ztrátu nejen pro českou filosofii. Profesor Sokol byl myslitelem, publicistou, překladatelem, mužem z akademické sféry i významnou postavou českého veřejného života v celém polistopadovém třicetiletí (v jehož průběhu byl dvakrát kandidován i na funkci nejvyšší) a vlastně už i od roku 1977, kdy se se svým tchánem Janem Patočkou zařadil k prvním signatářům Charty 77.
V neposlední řadě byl i představitelem otevřeného katolického křesťanství, který uměl jednoduše a srozumitelně vysvětlovat biblickou zvěst. Zejména všem, kdo si jí přejí porozumět, ale ještě na této cestě nedošli příliš daleko, lze jen vřele doporučit jeho uvedení do myšlenkového světa Starého a Nového zákona, nazvané Člověk a svět očima bible.
Tato útlá knížečka sice zdaleka nevyčerpává všechna základní témata spojená s biblí, ale ve vztahu k těm, kterých se dotýká, spolehlivě nabízí svým čtenářům porozumění, na kterém pak budou moci už vždy stavět. Jejích šestadvacet kapitol se navíc formou stručných statí či esejů věnuje věcem pro uvedení do světa bible zákona opravdu klíčových.
Autorská předmluva ke knize vysvětluje paradoxní skutečnost, že dnešní člověk uvedení do bible nutně potřebuje, aby ji mohl číst s porozuměním, i když současně platí, že biblický text a biblická východiska nejsou žádnému Evropanovi cizí, protože „od dávných dob spoluformovaly naši kulturu, naše tradice, náš jazyk a naše myšlení“ a mají v nich svůj základ dokonce i téměř všechny dnes běžné myšlenkové postupy, věda, občanská společnost, koncept dělby moci a lidských práv atd. Bohatství biblické tradice však nemůže nikdy pochopit ten, kdo by bibli poměřoval jen myšlenkovými postupy typickým např. pro dnešní vědu, ale nutně cizími lidem žijícím před dvěma či třemi tisíciletími.
V jedné z úvodních statí s názvem „Bible a slovo Boží“ Sokol konstatuje, že v době vzniku knihy Genesis nejenže ještě neexistovala věda a tehdejší lidé nemohli znát vědecké teorie týkající se počátků vesmíru, ale i to, že by je ani dnešní astronomie příliš nezajímala: „Chtěli a potřebovali vědět, čím je svět pro ně, co mají a nemají dělat a jak na světě žít.“ Na to, že „objektivistický“ přístup je ve vztahu k Bibli neuspokojivý, neméně dobře upozorňuje i v kapitole o exodu, když říká, že například vědecky analyzovatelná čísla o obsahu hemoglobinu ve vodě, která se podle Ex 7,17 proměnila v krev, by nikomu z nás nedodala „takovou důvěru a odvahu, jako projevili dávní izraelští otroci, když utíkali z egyptských cihelen“. Ve stati o zázracích pak Sokol ještě dodává, že jsou v bibli znameními Boží přítomnosti a Boží moci, ale ne něčím, co by bylo možné vědecky dokazovat. Ten, kdo požaduje „důkazy“, asi „neví, že víra se probouzí oslovením a vzniká odvážnou odpovědí člověka, že se nedá vynutit žádným důkazem“.
Jedna z kapitol je věnována například i velkému biblickému tématu smlouvy s Hospodinem. Tu Sokol opět velmi jednoduše vysvětluje jako ne pouze dávnou událost, ale také jako „příslib do všech časů a možnost žít beze strachu z temných sil i smrti, ve světě, který není jen nepřátelský a hrozivý, nýbrž má i svoji příznivou a srozumitelnou stránku ve velké naději Starého zákona, kterou tak zvláštním způsobem naplní Nová smlouva Ježíše Krista“.
Autor musí opakovaně balancovat na hraně mezi nemožností odtažitě „objektivního“ výkladu, který by vhled do biblického světa víry neumožňoval, a potřebou dosáhnout toho, aby jeho vlastní postoj věřícího křesťana čtenáře „nerušil“. V kapitole „Žil Ježíš z Nazareta?“ například historicitu Ježíšovu nepředkládá jako pro čtenáře samozřejmou, ale velmi střízlivě uvádí pro ni svědčící historiografická fakta i vnitřní kritéria novozákonních evangelií, u kterých lze už na základě prostého srovnání s apokryfy konstatovat, že neodpovídají tomu, jak by asi vypadal vymyšlený životopis náboženského hrdiny. Vážným argumentem pro pravost evangelií je i to, že jsou čtyři a že církev zásadně odmítla jejich umělou harmonizaci.
Ústředním tématem „novozákonní“ části knihy je ovšem vztah mezi Ježíšem a křesťanem. Sokol velmi čtivě vysvětluje například křest, když se nebojí „pohádkového“ odkazu k mrtvé a živé vodě a s jeho pomocí objasňuje proměnu křtěnce jako smrt starého člověka a zrození nového, čistého. Ústřední zvěst Nového zákona o vykoupení vysvětluje srozumitelným výkladem antického mechanismu vykoupení otroka a toho, jakým způsobem se stává svobodným člověk Kristem vykoupený z otroctví svých selhání a dluhů vůči Bohu, tj. křesťan. Odpuštění starých dluhů ovšem neznamená zbavení povinnosti odpovědného jednání v přítomnosti, ale naopak toto zaměření na přítomnost umožňuje.
Vykoupení znamená i osvobození od každého strachu a zejména osvobození od strachu ze smrti, které je tak nepřekonatelně ztělesněno křížem. Na úplném konci své knihy Sokol připomíná dnes snad ještě více než dřív aktuální poselství o kříži, po němž nenásleduje konec, ale vzkříšení:
„Proto je kříž, nástroj utrpení a smrti, pro křesťany znamením naděje. Ne různých nadějí v to a ono, ale té jedné poslední naděje, že člověk, který uvěřil a žije podle této víry, může žít v míru s Bohem, s lidmi i se sebou samým a že se ničeho nemusí bát. Právě tuto naději připomínají kříže na rozcestí, v domech i na hřbitovech. ,Ve světě máte soužení, ale vzchopte se: já jsem přemohl svět.‘ (J 16,33).“
SOKOL, Jan: Člověk a svět očima bible. Pokus o uvedení do biblické antropologie. Praha: Ježek, 1993. 94 s.
