V dnešním světě vystaveném pandemii často zakoušíme svou lidskou slabost a zranitelnost, která se nevyhýbá ani lidem hluboké víry. Můžeme si snad dokonce připadat i jako „krysy v kosmické laboratoři“, jak zněl frustrovaný výkřik C. S. Lewise ve filmu Krajina stínů, který o slavném spisovateli roku 1993 natočil režisér Richard Attenborough.
Na webu periodika RC Monitor dne 9. února 2021 vyšel překlad vyprávění Douglase Greshama o jeho otčímovi Lewisovi, přeložený z časopisu First Things.Je z něj zřejmý mimořádně těžký osud tohoto nejen spisovatele a literárního vědce, ale také velkého apologety křesťanství, který se v posledních letech svého života musel potýkat s mnoha bolestmi a problémy. Tragická smrt jeho ženy Joy, kolem níž se točí Attenboroughův film, nebyla jedinou zlou zkouškou, jíž byl vystaven.
I když uvedený film situaci do jisté míry změnil, C. S. Lewis (1898–1963) stále na mnohé působí jako až idylická postava staromládeneckého oxfordského profesora a tvůrce světa „mluvících zvířátek“ z Letopisů Narnie. Tato představa do jisté míry platila do roku 1952, kdy do Lewisova světa vstoupila Joy Davidmanová Greshamová (1915–1960). Rozvedená matka dvou synů (Douglase a Davida) byla americkou Židovkou s komunistickou minulostí a Lewisovou obdivovatelkou, která pod vlivem jeho textů konvertovala ke křesťanství.
Herec a producent Douglas Gresham (*1945) tvrdí, že vztah mezi jeho matkou a Lewisem byl především setkáním dvou vynikajících intelektů, které do sebe „zapadly“. Podle Douglase také „hrůzu nahánějící inteligence“ jeho matky byla příčinou toho, proč lidé z Lewisova okolí (s výjimkou jeho bratra Warrena) Joy neměli rádi.
Je známo, že C. S. Lewis s Joy po jejím trvalém přesídlení do Anglie na jaře roku 1956 uzavřel civilní sňatek, který se o rok později – v době, kdy už se Joy potýkala s rakovinou – podařilo zpečetit i před jeho anglikánskou církví. Poté, co nemoc zdánlivě ustoupila a pár prožil krátké šťastné období, vzalo vše zlý obrat směřující ke smrti Lewisovy ženy.
Pro mnohé čtenáře velkého křesťanského spisovatele je dodnes bolestné číst jeho Svědectví o zármutku, vydané roku 1961. Je trpké pozorovat, jak se muž, který měl zdánlivě otázky spojené se vztahem mezi vírou a utrpením již dávno vyřešené, ocitl na pokraji zoufalství. Na druhou stranu však právě pro lidi těžce zkoušené může být povzbuzením, že jejich zápasy sváděl i člověk jeho druhu. V průběhu svého zármutku každopádně spisovatel zůstal spojen s Bohem a i když šlo o vztah do jisté míry traumatický, postupně se jakoby v Jóbových stopách dopracovával k jeho hlubokému znovuprožití.
Ani tím se však Lewisovo trápení nevyčerpávalo. Douglas Gresham jako poslední žijící svědek tehdejších událostí popisuje nejen to, jak s otčímem prožíval truchlení, ale také to, jak je oba trápil jeho bratr David, „lewisology“ zpravidla úplně zamlčovaný (vůbec nefiguruje ani v Krajině stínu).
Podle Douglasových vzpomínek byl jeho bratr, kterému byla posléze diagnostikována paranoidní schizofrenie, nebezpečným šílencem, který se jej opakovaně snažil zabít. On sám o tom nehovořil, protože za života Davida, kterého svým způsobem miloval, mu nechtěl ublížit. Svědectví důležité k doplnění životopisu C. S. Lewise vydal až nyní, po bratrově smrti ve švýcarské psychiatrické léčebně.
Strýc obou bratrů z matčiny strany byl známým newyorským psychiatrem, u kterého David nějakou dobu pobýval. Když však odmítl strýcem nabídnutou léčbu, už u něj nebyl vítán. Krajně tragickou postavou byl i vlastní otec Davida a Douglase, William Gresham, který posléze sám onemocněl rakovinou a spáchal sebevraždou.
Břímě starosti o oba nevlastní syny spočívalo především na Lewisovi. Ten se nemohl opřít ani o svého bratra Warrena, který mu sice po smrti Joy zůstal nejbližším člověkem, ale sám se dlouhodobě potýkal s alkoholismem. Podle Douglase Greshama je načase, aby lidé pochopili, čím bratři Lewisové procházeli „a jak hrdinně si v tom počínali“. Otčím („Jack“) podle Douglase „pro Davida dělal, co mohl. Usilovně se mu snažil pomoct, jak jen uměl – choval se k němu laskavě, mírně, prostě báječně. […] Když se můj bratr rozhodl, že se místo křesťanem stane židem – předtím už prošel islámem a vyzkoušel buddhismus –, Jack se vynasnažil opatřit mu zvláštní nádobí, aby si mohl vařit svoje vlastní košer jídlo, a v židovském obchodě v oxfordské tržnici mu sháněl košer potraviny. Jack byl ochoten udělat pro toho chlapce všechno, co bylo v jeho silách, a nic z toho nebylo přijato… nebo to přijato bylo, ale David za to nikdy nebyl vděčný.“
Oba Lewisové museli být nepochybně velmi vyčerpaní. Spisovatel náhle zemřel již roku 1963, a to před očima svého bratra, kterého Douglas Gresham od té doby už nikdy neviděl střízlivého. Warren oplakávající Joy a „Jacka“ definitivně podlehl alkoholismu, kterému se předtím dlouho bránil. David se začal protloukat na vlastní pěst a jeho duševní choroba ho sužovala celý život.
Dnes, kdy se mnohým z nás zdá, že žijeme v neskutečném světě plném traumat, může být tento bolestný příběh paradoxně zdrojem útěchy, a to nejen díky statečnosti, se kterou jím C. S. Lewis nakonec prošel. Pozoruhodná a velmi inspirativní jsou například i závěrečná slova jeho Svědectví o zármutku:
„Jaké by to od nás bylo darebáctví, pokud by bylo možné volat mrtvé zpátky! [Umírající Joy] řekla – ne mně, nýbrž kaplanovi: ,Mám pokoj s Bohem.‘ Usmála se, ale ne na mne. Můžeš se obrátit k věčnému zdroji.“
