Ministr zahraničí Tomáš Petříček dne 2. února 2021 jmenoval tři nové držitele čestného titulu vyslanec dobré vůle, spojeného s úkolem šířit dobré jméno naší země v zahraničí. Jedinou ženou je mezi nimi Martina Viktorie Kopecká, farářka Církve československé husitské a členka ústředního výkonného výboru Světové rady církví. Česká televize hned následujícího dne na webu ČT24 přinesla její komentář nadepsaný titulkem „Nová vyslankyně dobré vůle chce připomínat milníky české historie“.
Martina Viktorie Kopecká v něm samozřejmě připomíná především historické události, jejichž výročí jsou v současnosti aktuální. Loni šlo o bitvu na Bílé hoře z 8. listopadu 1620 a letos se bude jednat o výročí popravy sedmadvaceti vůdčích osobností českého stavovského povstání na pražském Staroměstském náměstí z 21. června 1621. Příslušná výročí podle nové vyslankyně dobré vůle „zvou k důležitému rozhovoru, který z podstaty věci není snadným, ale přináší příležitost k tomu, aby stoupenci různých výkladů českých dějin nacházeli společnou řeč. Cílem dotýkání se milníků historie není vítězství nejhlasitějších zastánců jednotlivých myšlenkových proudů, ale přijetí daru našich dějin, jejichž příběhy se nedotýkají jen českého národa, ale jsou zasazeny do kontextu událostí v celé Evropě.“
Farářka Kopecká je zjevně zastánkyní inkluzivního, tj. ne vylučujícího, ale naopak rozmanité tradice zahrnujícího pohledu na naše dějiny. Odvolává se na knihu evangelického teologa profesora Pavla Hoška Je to náš příběh z roku 2018, která říká: „Je to koneckonců náš příběh – husité i katolíci, gotika i reformace, baroko i obrození, Hus i Nepomucký, Masaryk i Pekař.“ Smysl hledání pointy národních dějin podle ní nevyhnutelně souvisí se setkáváním se s rozličností, se smířením navzdory různosti a s autentickou touhou po vnitřní jednotě v rozmanitosti. Za příklad projektu orientovaného tímto směrem označuje Meeting Brno.
Připomínka bitvy na Bílé hoře podle jejích slov otevřela možnost pokračovat v dialogu, který umožní zaznít hlasu všech, kdo mají co říci. Letos bude třeba reflektovat tragické události staroměstských poprav a předat z nich pramenící zkušenost nastupující generaci. Důležité je také úsilí kultivovat způsob, jakým spolu jako jednotlivci a jako skupiny komunikujeme, a učit se poskytovat druhým pozorné naslouchání, přestože sami zastáváme jiný názor. V tom se podle Martiny Viktorie Kopecké „projevuje svoboda a demokracie, kultura a morální výše společnosti. Výročí bělohorské bitvy i exekuce na Staroměstském náměstí nemá jitřit rány, aby z nich opět tekla krev. Může ale být poutí ke klidným jizvám, které přinášejí svědectví o životě předchozích generací. […] Tímto způsobem, setkáním s druhým, který je jiný, dotekem dějin, které nejsou zapomenuty, se můžeme zase a znova přihlásit k tomu, co to znamená být Čechem, a aktivně čelit výzvám, se kterými se potýká celá Evropa a také svět.“
Nelze než doufat, že se výše popsané vize budou uskutečňovat a že komemorace bolestných událostí sedmnáctého století poslouží havlovskému „životu v pravdě“, který farářka Kopecká také připomíná. Snad bychom si v dané souvislosti měli také připustit, že jsme v dějinách nebyli jen oběťmi nespravedlivé mocenské politiky „o nás bez nás“, za které se rádi označujeme, ale že v nich také neseme svůj díl odpovědnosti. Faktem je, že třicetiletá válka jako moře hrůz zaplavujících celou Evropu se vylila z břehů právě v Čechách, což lze vnímat i jako selhání schopnosti různých skupin našich předků vzájemně si naslouchat.
