Na letošek připadá 60. výročí zahájení ohromující umělecké dráhy Boba Dylana, který v lednu 1961 odstartoval svou kariéru příchodem z rodné Minnesoty do newyorské Greenwich Village. Připadá však na něj také 40. výročí roku 1981, v jehož průběhu Dylan nahrál a vydal Shot of Love (Dávku lásky), jedno ze svých duchovně nejvýznamnějších alb. V letech 1961 až 1978 byly sice křesťanské motivy v jeho tvorbě také téměř všudypřítomné, ale daly se ještě chápat jako součást spíše umělecké než životní inspirace, představující nevyhnutelný odraz silného křesťanského rozměru americké písničkářské tradice.
Desky Slow Train Coming (1979) a Saved (1980) pak odrážely zpěvákovu konverzi ke Kristu. Album Shot of Love s nimi bývá diskutabilně řazeno do rámce tzv. born-again trilogie, což je ovšem spíš nálepka, kterou Dylanově tvorbě z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dali ateisté, kteří ji nemají rádi. Ve skutečnosti nešlo o nějaké uzavřené období, ale o přirozený vývoj směrem od období bezprostředně spojeného s Dylanovým obrácením ke zralé spiritualitě pozdějších let, jejímž prvním odrazem je právě album Shot of Love. O termínu „znovuzrozený“ (born-again) Dylan výstižně konstatoval, že i když sám o sobě dává dobrý duchovní smysl, jemu samotnému byl přidělen jen jako nálepka, jež měla omezit jeho přístup k lidem.
Bizarní výtky nekřesťanů se týkaly mj. i údajně příšerného přebalu desky Saved, na němž se probodená ruka Ukřižovaného podává z nebe těm, kdo se k ní zdola vztahují. Dylan jako kdyby tyto výtky fakticky požadující bezobsažný obal místo významuplného ironicky vyslyšel právě u alba Shot of Love tím, že na jeho obálku umístil obrázek „o ničem“. Obraz z předešlé desky by se přitom obzvlášť dobře hodil právě k albu Shot of Love, na němž klíčový verš nejsilnější písně Every Grain of Sand (Každé zrnko písku) zmiňuje v běsnění okamžiku spatřovanou ruku Páně…
Every Grain of Sand je desátou a závěrečnou písní desky, které na albu předcházejí skladby Shot of Love, Heart of Mine, Property of Jesus, Lenny Bruce, Watered-down Love, The Groom’s Still Waiting at the Altar (píseň o mystickém Ženichovi a eschatologických událostech obsažená jen na cédéčku, nikoliv na původní desce), Dead Man, Dead Man, In the Summertime a Trouble. Snad jen s výjimkou ne zcela uvážené pocty komikovi Lennymu Bruceovi jde ve všech případech o pozoruhodné písně s duchovním rozměrem.
Určitý klíč k jejich textům představuje biblické motto z Matouše 11,25 na přebalu desky: „Děkuji ti, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je dětem.“ Kontrast dvou kategorií posluchačů evangelní zvěsti („rozumných“ a „maličkých“) stojí například v popředí titulní skladby Shot of Love, představující diskusi mezi tím, kdo vyznává svou potřebnost „dávky lásky“, a tím, kdo „se vysmál jeho Bohu a ponížil jeho přátele“, či písně Property of Jesus, v níž Dylan reaguje na výsměch své víře ze strany Micka Jaggera, který má podle této skladby „něco lepšího“ než spojení s Kristem, totiž „srdce z kamene“… Zmínit je třeba i jímavou parafrázi Pavlovy velepísně lásky z třinácté kapitoly 1. listu Korintským v písni Watered-down Love, stavějící do kontrastu lásku agapé a „zředěnou“ erotickou lásku.
Zlatým hřebem desky je však bezesporu skladba Every Grain of Sand, o jejímž zrodu zpěvák řekl: „Byla to inspirovaná píseň, která ke mně přišla. Vlastně to nebylo moc těžké. Měl jsem pocit, jako bych jen zapisoval slova, která ke mně odněkud přicházela a já si je jen neprávem přivlastňoval.“
Právě text plný odkazů k existenciálním zkušenostem, biblickým veršům i významným uměleckým dílům je u skladby Every Grain of Sand tím nejpodstatnějším. Její titulní verš i některé další obrazy Dylan například převzal od anglického básníka a malíře přelomu 18. a 19. století Williama Blakea, jenž v jedné ze svých básní psal o světě spatřovaném v zrnku písku. Zároveň se ovšem může jednat i o biblický odkaz k Abrahamovi, jehož potomků má být podle Genesis 22,17 jako písku na mořském břehu, nebo k Žalmu 139,18, kde žalmista konstatuje, že divů konaných Hospodinem je víc než písku.
Hned první sloka písně popisuje velmi osobní a existenciální zkušenost: „V čase mého vyznání, v hodině mé nejhlubší nouze / kdy kaluž slz u mých nohou zaplavuje každé nové semínko /se ve mně kamsi vzpíná skomírající hlásek / a prodírá se nástrahami i mravy zoufalství.“
V obecné rovině se zde jedná o sebepoznání totožné s tím, o čem apoštol Pavel pojednává na konci sedmé a na začátku osmé kapitoly Listu Římanům – o odkaz k tomu, že člověk nekoná dobro, které chce, ale zlo, které nechce, není schopen naplnit Boží zákon a může najít naději jen v Kristu. Konkrétně zde Dylan patrně naráží na zkušenost z doby své konverze, která mohla přijít až poté, co v době své nejhlubší nouze plně zakusil vědomí ztracenosti a zoufalství. Teprve pak se v něm mohl vzepnout onen skomírající hlásek volající k Bohu o pomoc.
V již zmiňované druhé sloce se již sice zřejmě ocitáme v době po konverzi, ani její obraz však není zdaleka jednoznačný: „Nemám ve zvyku ohlížet se za chybami / jako Kain teď hledím na ten řetěz událostí, který musím rozetnout / v běsnění okamžiku vidím ruku Páně / v každém lístku, jenž se chvěje, v každém zrnku písku.“ Zvyk „neohlížet se“, tedy nelitovat svých hříchů a pochybení, je nebezpečný a může skončit situací Kaina, který se nakonec dopustil vraždy svého bratra Ábela, „protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé“ (1. list Janův 3,12). I Kainův příběh nicméně podle Genesis 4,15 obsahuje východisko: Hospodin zakazuje Kaina zabít a řetězec vražedných událostí tak může být rozetnut. Je však třeba právě spatřit ruku Páně i v „běsnění okamžiku“.
Ve třetí sloce písně se explicitně ocitáme uprostřed evangelia, když Dylan zpívá, že „Květy požitků a býlí loňských sněhů / jako zločinci zadusily dech svědomí a dobré mysli.“ Zde jde o jasný odkaz k podobenství o rozsévači, v němž podle Marka 4,7 může trní vzrůst a zadusit do něj padlé zrno. V dylanovské interpretaci si musíme chránit před udušením především dech svědomí. Podle čtvrté sloky je také nutné, abychom na své cestě začali „chápat, že každý vlas je sečtený jako každičké zrnko písku“ (viz Matouš 10,30).
V předposlední páté sloce vypravěč říká: „Za smutku noci jsem ušel cestu od cárů až k bohatství / v násilí letního snu, v mrazivém zimním světle / v hořkém tanci samoty, která se ztrácí v prostoru / v rozbitém zrcadle nevinnosti na každé zapomenuté tváři.“
V anglické Bibli krále Jakuba, kterou Dylan odedávna používá, se u Izajáše 64,6 mluví o „cárech“ (rags) naší spravedlnosti. Je třeba ujít cestu od těchto špinavých cárů k „bohatství“ Boží milosti v Kristu (Efezským 2,7). „Smutek noci“ může odkazovat k temné noci duše popisované mystiky či k jejím obdobám v Žalmech. „Zimní světlo“ z druhého verše představuje narážku na film Winter Light (v české verzi Hosté Večeře Páně), známé existenciální drama Ingmara Bergmana. Druhá část sloky pak odkazuje k situaci osamělosti a roztříštěnosti obrazu Boha v lidském nitru, která však nic nemění na tom, že ve tváři každého člověka, před Pádem stvořeného jako nevinného, se zrcadlí obraz Boží (viz Genesis 1,27).
Píseň pak vrcholí závěrečnou slokou: „Slyším starodávné kroky jako pohyb moře / někdy se otočím a někdo tam je, jindy jsem sám / visím na vlásku lidské reality / jako každý vrabec, když padá, jako každé zrnko písku.“
„Starodávné kroky“ (ancient footsteps) odkazují k Bohu jako Věkovitému (Ancient of Days) z knihy Daniel 7,13, i když jde zároveň i o jedno z míst inspirovaných verši Williama Blakea. „Někdo tam je“ zase představuje odkaz k T. S. Eliotovi. Situaci člověka, který jen někdy vnímá Boží přítomnost a mnohdy se naopak cítí být osamělý, lze jistě přirovnat k visení na vlásku lidské reality. Tento vlásek se však nepřetrhne, protože ani žádný z vrabců nespadne na zem bez dopuštění nebeského Otce a my před Ním máme mnohem větší cenu než oni (Matouš 10,29–31).
Bob Dylan v písni vyznává svou důvěru v Prozřetelnost (v alternativní verzi předposledního verše zpívá o tom, že svět je řízen podle „dokonalého, hotového plánu“). Tu ovšem můžeme mít jen ve víře, protože tomuto plánu ve své nedostatečnosti mnohdy nerozumíme. Jediným možným východiskem z dramatičnosti naší lidské situace je právě víra, v níž se skloníme před vůlí Boží (a jsme jí pozdviženi).
I když se Dylan po celý svůj život potýká s otázkou, jak mluvit o víře v sekularizovaném prostředí šoubyznysu, v jeho tvorbě může poselství odkazující k víře nevidět jen slepý. V často citovaném rozhovoru pro časopis Rolling Stone ze září 2012, v němž stejně jako v písni Every Grain of Sand hovořil o „ruce Páně“, zpěvák mj. řekl:
„Já vidím Boží ruku ve všem. V každém člověku, v každém místě a věci, v každé situaci. […] Víra je dobrá – může hory přenášet. […] I s malou vírou se dá dojít daleko. Je dobré, když ji lidi mají. I když nemáme už nic jiného, malá víra stačí. Ale chvíli to trvá, než ji člověk najde. Je zkrátka třeba ji neustále hledat.“
