Spisovatel a publicista Miloš Doležal dne 19. ledna 2021 na svém facebookovém profilu napsal: „[Zdeněk Sternberg] byl dnes, ve věku 97 let, odvolán ze služby vlasti a Českému Šternberku do vlasti Boží. Báječný člověk a ryzí vlastenec, který ve svém životě zažil pády, otřesy i šťastné návraty, poznal tvrdou manuální práci v dolech i odvrácenou stranu českých sousedů, ale nikdy nezatrpkl či si nehrál na hradního pána. Byl ryzím křesťanem, neokázalým mecenášem, který měl v sobě jemnou, nehranou noblesu.“
Pro šlechtické rodiny vždy byla a dodnes zůstala typická křesťanská výchova dětí, ale křesťanství samozřejmě není jen záležitostí tradice. Samotný Zdeněk Sternberg považoval víru především za milost. V rozhovoru pro Katolický týdeník z roku 2005 řekl: „Mně pomáhá moje víra. Ta se nedá nařídit, ani si ji nikdo nemůže usmyslet. Je to obrovská milost, když Pán Bůh někomu dá skálopevnou víru. Přiznám se, že se denně modlím, aby mně Pán Bůh dál poskytl tuto milost víry. Vyhnout se neřesti, hříchu, přestat kouřit – to není tak složité, ale nařídit si víru, to nejde. Za to se můžeme jen modlit.“
Výchova ovšem může mravní a duchovní hodnoty buď zdůrazňovat, anebo naopak ignorovat, což má v obou případech jasný dopad na život jak jednotlivců, tak celé společnosti. V již zmíněném rozhovoru hrabě Sternberg řekl i toto: „Měl jsem v životě úžasné štěstí. Pán Bůh to zařídil tak, že nás bylo devět sourozenců a mravní principy byly v naší výchově absolutní prioritou. Měli jsme stanovená velmi jasná pravidla. Prostě v životě byly určité zásady, o kterých se vůbec nepochybovalo. Slušnost byla naprostou samozřejmostí. Mám dojem, že dnes si většina lidí myslí, že to, co nezakazuje zákon, je v podstatě dovolené. A to je obrovský prostor pro neřesti. […] Odklon od správného chování má kořeny už v obrozenství, přispěla k němu i první republika se svými protiřímskými tendencemi, potom okupace a nakonec několik desetiletí odklonu od víry v totalitě – to je mnohaleté zpochybňování principů slušnosti založených na víře v Boha.“
Zdeněk Sternberg prožil všechna dějinná období počínaje první republikou a v řadě z nich hrál i aktivní roli. Po relativně idylickém dětství a dospívání přišla německá okupace, za níž se mladý hrabě zapojil do odboje, a po krátkém poválečném mezidobí léta perzekuce a obtěžování Státní bezpečností. Po sovětské okupaci zahájil další více než dvacetiletí svého tentokrát exilového života a po roce 1989 začínal znovu od začátku na restituovaném, ale současně ve zbědovaném stavu vráceném hradu Český Šternberk. Ve všech těchto obdobích jeho těžkého i krásného života hrála klíčovou roli víra.
Přímo do českých církevních dějin se nejvýrazněji zapsal po únoru 1948. Ve svém druhém rozhovoru pro Katolický týdeník z roku 2018 i v rozhovoru pro Reflex z roku 2019 popsal způsob, jakým na bavorských hranicích předal na Západ zprávu v izolaci drženého arcibiskupa Berana určenou Svatému stolci. Šlo o velmi odvážný čin, který mohl zaplatit i životem.
V rozhovoru pro zvláštní vydání Reflexu věnované šlechtickým rodům zároveň dodal, že kardinála Berana osobně znal: „Oddával mou sestru tady, ve Šternberku, a občas u nás přespával. A když už byl v exilu, tak se v Tyrolích náhodou sešel s mými rodiči, kteří v roce 1965 dostali poprvé výjezdní doložky.“
Živoucí kronika našich dějin posledního století, kterou starý hrabě byl, se pro nás jeho odchodem uzavřela. V Boží paměti je však zapsáno vše – i všechny dobré činy Zdeňka Sternberga, o nichž se on sám jako pravý křesťan vždy zdráhal mluvit.
