Americký zpravodajský portál Catholic News Agency (CNA) přinesl na Nový rok článek o vztahu katolicismu a poesie, představující pozoruhodné přiblížení tohoto tématu a současně i nastínění role katolicismu v americké literatuře.
V článku jsou citováni především tři významní katoličtí představitelé současné americké poesie: Joseph Pearce, ředitel knižního vydavatelství v Institutu sv. Augustina v Denveru a editor webu Víra a kultura, spisovatel Tim Bete, editor básnické části webu IntegratedCatholicLife.org, a básník a literární teoretik Michael Dana Gioia.
Pearce říká, že až do Shakespearovy doby byly největšími „bestsellery“ básně. Poesie byla také vždy součástí výuky ve školách, tím, co se lidé učili nazpaměť a co představovalo základní součást jejich literárních životů. Teprve na dnešní „poušti moderních sekulárních sociálních médií“ musí čelit krizi. Podle Pearce se katolíci nemohou nezajímat o poesii už pro její místo v křesťanské literatuře. Její objevování jim usnadnil svou antologií Básně, které by všichni katolíci měli znát. Tento průvodce druhým tisíciletím dějin křesťanství a křesťanské poesie sahá od Hildegardy z Bingenu či Františka z Assisi přes Terezii z Avily a Jana od Kříže až k G. K. Chestertonovi a T. S. Eliotovi.
Bete upozorňuje katolíky na skutečnost, že pokud chodí na mši, modlí se a čtou Bibli, jsou pravděpodobně ponořeni do poesie víc, než si uvědomují. Kolem třiceti procent Písma podle jeho slov tvoří poesie a modlitba breviáře soustředěná na Žalmy je téměř výhradně poesií. Poesii slýcháme každý týden při bohoslužbách a obeznámenost s jejími různými druhy nám pomáhá lépe rozumět Bibli. Bůh přesahuje lidské myšlení a lze těžko definovat, kým On je, a zřejmě právě proto k Němu nejlépe odkazuje poesie, poskytující jiný druh pravdy než jen racionální myšlení. Bete, který je členem třetího řádu karmelitánů, také říká, že miluje četbu poesie karmelitánských světců, mezi kterými je těžké najít někoho, kdo by nebyl básníkem.
Dana Gioia v článku CNA popisuje komplikované dějiny vztahů mezi katolicismem a americkou kulturou, v nichž bylo třeba překonávat mnoho předsudků. Mezníkem se stala doba kolem padesátých let 20. století, v níž působili spisovatelé jako Robert Lowell, Flannery O’Connorová, Francis Scott Fitzgerald, Walker Percy či William Tate. Začátkem 21. století však byli katolíci v americké literatuře opět marginalizováni, což bylo dáno několika různými faktory: sekularizací americké kultury, zvýšenou mírou sekularizace samotných spisovatelů-katolíků, tím, že se pokoncilní církev příliš soustředila na vnitřní diskuse na úkor schopnosti představovat světu svou jednotnou identitu, a také jejím ztrácením spojení s uměním a krásou. Gioia v této souvislosti říká: „Církev je teď natolik ve vleku praktických nezbytností, že pokládá krásu za přílišný luxus. Krása však není luxus, ale ústřední a základní prvek katolické víry.“
Mnozí katolíci si jsou vědomi výše zmíněného problému a volají po novém spojení církve s uměním, přičemž se jejich heslem stal Dostojevského výrok „Krása spasí svět“. Pearce, Bete a Gioia se shodují v pocitu radosti nad tím, co se zdá být počátkem tohoto nového spojení a katolického kulturního revivalu, který by měl vést k novému vytváření velkého náboženského umění.
V dané souvislosti by se dalo poukázat na to, že letošek je rokem 200. výročí narození F. M. Dostojevského, ve kterém by i v našem českém prostředí mohlo dojít k pokračování diskuse nad jeho okřídleným výrokem. Ta v minulosti probíhala mj. na kolokviu s názvem Jaká „krása spasí svět“, které se v květnu 2014 konalo na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho účastníci se podle zprávy publikované dne 3. října 2014 na portálu Víra.cz shodili na tom, že základním původcem této krásy je osoba Ježíše Krista, Božího Syna, který byl nejkrásnějším z lidí a zároveň na sebe mohl vzít všechnu ošklivost světa, ve své smrti a vzkříšení ji očistit a znovu jí umožnit, aby se stala krásou.
