Evropská integrace je především dílem čtyř osobností oddaných křesťanské víře a katolické církvi: Francouze Roberta Schumana, jeho krajana Jeana Monneta, Itala Alcida de Gasperiho a Němce Konrada Adenauera. Kromě bankéře, obchodníka a ekonoma Monneta, který nezastával žádné politické funkce, byli všichni představiteli křesťanskodemokratického hnutí. Do kolébky tohoto politického směru vložili úsilí o budování společnosti spojené s křesťanskou kulturou a sociální odpovědností, o smíření mezi národy a o sjednocení Evropy. Od narození nejznámějšího z těchto mužů Konrada Adenauera z 5. ledna 1876 dnes uplynulo přesně 145 let.
Adenauer pocházel z katolické úřednické rodiny z Kolína nad Rýnem. Po absolvování gymnázia v rodném městě studoval na univerzitách ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Získal doktorát právních věd a národního hospodářství. Po studiích se věnoval právní praxi, ale záhy se začal více zajímat o politiku a aktivní působení v hospodářství. Byl dvakrát ženatý; jeho druhá manželka, pocházela z americké podnikatelské rodiny Zinsserů a před sňatkem z roku 1919 konvertovala z protestantismu ke katolicismu. Jeden z Adenauerových synů se stal knězem.
Do velké politiky Adenauer vstoupil po porážce Německa v první světové válce roku 1918. Tehdy pokládal za nevyhnutelné rozdělení Pruska a zabýval se separatistickými myšlenkami na vytvoření porýnské republiky, která by zahrnovala katolické země západního Německa.
Když tyto plány nebyly realizovány, dal se Konrad Adenauer do služeb výmarské německé republiky, jejíž demokratické zřízení bylo neustále ohroženo zleva i zprava. Stal se jednou z vůdčích osobností strany Zentrum, důsledně demokratické katolicky orientované strany pravého středu. Již v roce 1917 byl poprvé zvolen starostou Kolína nad Rýnem a tuto funkci zastával až do roku 1933.
Po Hitlerově nástupu k moci jej nacisté jako svého politického odpůrce funkce zbavili. Adenauer se uchýlil do kláštera v Maria Laach, jehož opatem byl jeho někdejší spolužák Herwegen. Tam se připravoval na příští politické události studiem papežských sociálních encyklik Rerum novarum a Quadragesimo anno. Adenauerův oficiální životopisec Paul Weymar později napsal, že v těchto encyklikách nalezl praktik politického boje uzavřený sociální program, naplněný vírou v Bohem daný pořádek, který může být účinným i v rámci moderní společnosti.
Roku 1934 byl Adenauer nacistickým režimem přechodně uvězněn a o rok později mu gestapo zakázalo pobyt v Kolíně nad Rýnem. Usadil se ve vile v porýnském městečku Rhöndorf, kde se zabýval pěstováním růží, čtením detektivních románů a drobnými vynálezy. Od svých soukromých potěšení byl odveden po neúspěšném atentátu na Hitlera z 20. července 1944, kdy jej gestapo opět zatklo.
To se již přiblížil konec války a nastolení nové politické situace v Evropě, o níž Adenauer roku 1944 předpověděl: „Spojenectví mezi Amerikou a Ruskem se rozpadne, svět se rozdělí na dva bloky, demokratický a komunistický. Poražené Německo se bude muset rozhodnout pro Západ nebo Východ, nechce-li být zničeno.“
Po příchodu Američanů byl Konrad Adenauer v květnu 1945 jmenován starostou Koblenze a v červnu téhož roku se stal opět vrchním starostou Kolína nad Rýnem. Znovu vystoupil se starou myšlenkou samostatné porýnské republiky, avšak Britové, do jejichž okupační zóny Kolín na základě Postupimské konference připadl, měli o budoucnosti jinou představu. Britská vojenská správa Adenauera pro údajnou neschopnost sesadila z funkce starosty a přikázala mu domácí vězení, z něhož byl propuštěn až po intervenci Američanů. Již tehdy sledoval jediný realistický plán na obnovení demokracie alespoň ve větší části Německa, totiž vytvoření spolkové republiky ze tří západních pásem.
Počátkem roku 1946 byla v britském okupačním pásmu ustavena Křesťanskodemokratická unie (CDU), jejímž předsedou byl zvolen Konrad Adenauer. První program křesťanských demokratů z března 1946 začínal slovy: „CDU chce nové, jiné Německo!“ V únoru 1947 strana vystoupila s programem křesťanského socialismu, na jehož sestavení se Adenauer významně podílel.
V září 1949 se naplnily Adenauerovy představy o nejbližší budoucnosti Německa. Byla vyhlášena Spolková republika a předseda CDU byl nejtěsnější většinou zvolen jejím prvním kancléřem. Na otázku, jak si představuje své úkoly, tehdy novinářům odpověděl: „Dívám se na ně jako ředitel, který má za úkol zlikvidovat smutné dědictví zkrachované firmy a přesvědčit akcionáře, že ačkoli zatím nemohou doufat v nic konkrétního, vynasnažím se co nejdříve dosáhnout hodnot pro novou důvěryhodnou firmu.“
Tento cíl se Adenauerovi podařilo splnit beze zbytku. Stal se architektem nového, svobodného Německa, které za jeho vlády získalo důvěru demokratického světa, vytvořilo stabilní systém demokratické vlády a dosáhlo nevídaného vzrůstu životní úrovně válkou zbídačeného obyvatelstva. Ministr hospodářství Adenauerovy vlády, křesťanský demokrat Ludwig Erhard, se stal strůjcem německého „hospodářského zázraku“ a zároveň i ztělesněním programu sociálního tržního hospodářství.
Adenauerovo Německo navázalo přátelské vztahy se Západem, zvláště se Spojenými státy, a bylo posléze přijato do Evropské unie i Severoatlantické aliance. Již krátce po válce, když Winston Churchill požadoval sjednocení Evropy k obraně proti sovětské expanzi, Adenauer reagoval slovy: „Za evropské myšlenky jsem vystupoval již ve dvacátých letech… Mohu jen ujistit, že právě ta myšlenka záchrany Evropy evropským sjednocením najde silný ohlas v širokých kruzích CDU.“ Jeho snem bylo, aby se členy evropské federace mohly stát také evropské státy Sovětského svazu.
Konrad Adenauer se zařadil mezi zodpovědné evropské státníky poválečného období, kteří budování sjednocené Evropy nechápali jen jako vytváření technokratického zájmového společenství, ale na základě strašných dějinných zkušeností evropských národů sledovali etickonábožensky založenou a současně politicky naprosto realistickou vizi trvalého míru mezi evropskými národy: vizi Evropy, sjednocené na podkladě křesťanského Západu a spojené hospodářským, politickým i obranným systémem jako nejlepší záruky mírového soužití mezi jejími národy.
Historický příspěvek k mírové obnově poválečné Evropě přinesl Adenauer ještě na samém konci své dlouhé politické kariéry, při státní návštěvě ve Francii roku 1962. Tato cesta spolkového kancléře se stala krásným vyjádřením potenciálu míru, tolerance a zřeknutí se moci, který křesťanská víra národům reálně skýtá. Francie a Německo, odvěcí úhlavní nepřátelé, kteří mezi sebou v uplynulých sto letech svedli tři velké války v nacionalistickém duchu, z nichž dvě se staly součástí světového konfliktu, odhodili zhoubnou politiku nenávisti a revanše a dospěli k dějinnému smíření.
V červenci 1962 mohl německý kancléř ve Francii označit za zázrak naší doby skutečnost, že se oba národy dokázaly natrvalo zřeknout tužeb po ovládnutí druhého. Aby zdůraznili, že smíření Německa a Francie po tolika letech protikřesťanských projevů vychází z ducha křesťanství, zpečetili Adenauer a prezident de Gaulle toto smíření bohoslužbou v korunovační katedrále francouzských králů v Remeši. Francouzský prezident posléze řekl: „V katedrále, jejíž rány nejsou ještě všechny zahojeny, spojují se první Němec a první Francouz k modlitbě, aby na obou stranách Rýna díla přátelství navždy překonala útrapy války.“ O rok později, 15. října 1963, sedmaosmdesátiletý Adenauer po více než čtrnácti letech odstoupil z funkce spolkového kancléře.
Přes velké politické úspěchy Konrada Adenauera nelze nevidět některé jeho chyby, k nimž patřil zvláště jeho sklon k autokratickým způsobům a problematický přístup k vyrovnávání se s nacistickou minulostí Německa. Ty však nemohou vyvážit jeho podíl na tom, že se západní Evropa stala ostrovem stability a míru a že bylo zahájeno sjednocování celého našeho kontinentu. Po dlouhém a naplněném životě zemřel Adenauer ve své vile v Rhöndorfu dne 19. dubna 1967.
