Na dnešek připadá 175. výročí narození Jana Karafiáta, který je jako autor legendárních Broučků snad nejznámějším evangelíkem novodobých českých dějin. To ovšem jen za předpokladu, že za evangelického křesťana nebudeme považovat Tomáše Garrigua Masaryka. Ten roku 1880 přestoupil z katolické církve do církve reformované a v době svého prezidentství formálně patřil k Českobratrské církvi evangelické, avšak církevního života se neúčastnil a jeho osobní víra v Ježíše se míjela s důrazy reformace i s celou evangelní zvěstí o vykoupení v Kristu.
I když právě realisté sdružení kolem Masaryka Broučky v devadesátých letech předminulého století zpopularizovali, podstatě tohoto díla rozuměli jinak než jeho autor. Čtenář, který s Broučky opravdu souzní, z nich dozajista vyčte refrén, že „Broučci poslouchali [Pána Boha]“ (a pokud neposlouchali a pyšně následovali jen vlastní rozum, tak na to doplatili). Ne náhodou právě racionalista Masaryk začátkem dvacátého století vytáhl do boje proti podstatě tohoto díla, když ve svém prvním útoku proti Karafiátovi napsal, že „té ,poslušnosti‘“ je v Broučcích „přes míru“.
Farář reformované církve Jan Karafiát byl zdánlivě duchovním pastýřem Masaryka a celé jeho rodiny (Masarykovy děti Herberta a Alici konfirmoval a Alici i soukromě vyučoval); roku 1904, kdy Masaryk vydal svůj radikální spis V boji o náboženství, však mezi oběma muži došlo ke střetu.
Uvedený spis byl věnován hledání nového náboženství spojeného s vědeckým racionalismem a fakticky už blízkého spíš ateismu než křesťanství. Masaryk v něm například říkal: „Ježíš žádal po zbožném víru, my již nevěříme a věřit nemůžeme a nechceme, neboť jsme pochopili, že věřit v Boha a Bohu vždy znamená věřit člověku, jinému nebo sobě.“ Zcela tak odmítl i základní protestantský princip sola fide (pouhou vírou) a právě tak i sola Scriptura (pouhé Písmo), když Bibli postavil po bok „jiných podobných knih“ jako jeden z výplodů již překonaného „náboženského úsilí starých věků“.
Ve vztahu k Ježíši Masaryk odmítl „dogmatického Krista“ a hlásal, že Ježíš může být následován jen jako člověk, přičemž „to následování nebude slepé, nýbrž v souhlase s naším filosofickým poznáním a mravním vývojem“. V duchu svého racionalismu o Ježíši prohlásil, že byl „hlava nadmíru jasná“, a to v protikladu k hlasatelům křesťanství od Pavla po Luthera, jejichž zvěst o Kristu označoval za jakýsi chorobný projev „náboženského rozčilení“.
Jan Karafiát reagoval kratičkým článkem ve svých Reformovaných listech, polemizujícím s „moderním člověkem“, který „zasedl k soudu nad apoštolem Pavlem a reformátory“. Hájil v něm evangelní zvěst o spáse v Kristu, k jejímuž přijetí je ovšem potřebná pokora a vědomí vlastní hříšnosti (Masarykem posměšně označované za „rozčilení“). Konstatoval, že „moderní člověk“ nemá na otázku po spáse žádnou odpověď a je i logicky nekonzistentní, když Ježíše nazývá „hlavou nadmíru jasnou“ a současně odmítá nesčetné výpovědi evangelií, ve kterých Ježíš „čistě, nerozčileně, klidně, jasně“ o Sobě učí jako o Synu Božím a Spasiteli.
Masaryk reagoval mnohem delším a velmi útočným článkem v Nové době, v němž Karafiáta napadl jako nesnášenlivého klerikála. Celý spor vyvolal zděšení v kruzích evangelické inteligence, které chtěly následovat jak Masaryka, tak Karafiáta. Volba se však bohužel jeví jako nutná, i když Masarykův radikalismus se naštěstí v pozdějších letech zmírnil. Bez vyznávání božství Krista a bez autority Božího slova obsaženého v Písmu není křesťanství možné. Křesťané všech vyznání mohou být autorovi Broučků vděční nejen za jeho nesmrtelnou knihu, ale i za vyjasnění této skutečnosti.
