Dnes se dožívá osmdesáti let Petr Pithart, jedna z významných postav české politické a intelektuální scény. Jeho život zmapoval rozhovor, který s ním před více než deseti lety vedl evangelický farář a redaktor Katolického týdeníku Martin T. Zikmund.
Tazatel v něm byl velmi decentní a nijak se nesnažil Pitharta tlačit k odpovědím na náboženské otázky osobního rázu. I tak je však jeho osobností dáno, že jde o knihu tematicky více spojenou s křesťanstvím než jiné Pithartovy texty.
Petr Pithart je ve vztahu ke křesťanství „příchozím zdaleka“, který se však s vírou ani nemíjí, ani nestřetává, ale spíše k ní celý život směřuje. Narodil se ovšem v rodině, která nepatřila ani mezi „jednoročáky“ chodící do kostela jen jednou za rok – na začátku rozhovorů s Martinem Zikmundem výslovně říká, že v ní Vánoce byly „bez půlnoční“. Ještě horší to bylo s Velikonocemi, vůbec největšími křesťanskými svátky. Ty podle jeho slov „u nás doma v Kladně neznamenaly nic zvláštního, tam mám další kus prázdna, který se nedá dodatečně zaplnit“.
Syn předválečného člena KSČ, za války nacisty vězněného a posléze jako diplomat ve službách komunistického Československa působícího Viléma Pitharta, vyrůstal v „křesťanství prostém“ prostředí. To je dnes u nás typická situace, která musí být vnímána a promýšlena všemi, kdo v české společnosti touží hlásat radostnou zvěst evangelia.
Jiný typ českého příběhu ztělesňuje Pithartova manželka Drahomíra, která vyrůstala ve venkovském prostředí a babička jí předávala katolickou víru. S tou jsou, patrně díky ní, spojeny i děti Pithartových, David a Klára, o nichž jejich otec v rozhovoru s Martinem Zikmundem říká: „Děti byly pokřtěné, navštěvovaly hodiny náboženství a kostela se drží. Vnuci a vnučky jdou v jejich stopách.“ Takto z křesťanského hlediska šťastné pokračování generační štafety už v českém prostředí nijak typické není.
Vraťme se však k tématu víry u samotného Petra Pitharta. Ten by se dal označit za nanejvýš charakteristického představitele fenoménu, který Tomáš Halík výstižně nazývá „plachou českou zbožností“. Příležitostně zmiňuje určité doteky víry – domácí modlitby v době, kdy byl otec v nacistickém vězení, vliv manželky, cestu do Izraele v osmašedesátém, spolupráci s katolíkem Petrem Příhodou při psaní knihy Češi v dějinách nové doby, působení na Husitské teologické fakultě krátce před převratem nebo i část své polistopadové politické dráhy spojenou s KDU-ČSL –, ale explicitních osobních výpovědí na toto téma se od něj čtenář téměř nedočká.
Pithart výslovně říká, že se o své víře „zdráhá mluvit, protože to neumí“. Přesto pronáší dva důležité výroky. Nejprve (aniž by použil slova „Bůh“) hovoří o „instanci“, která je vševědoucí a člověka vidí, „i když se zrovna nikdo nekouká“; její uznávání je tak podmínkou odpovědného jednání vždy a za všech okolností. V závěru knihy pak ještě zmiňuje Poslední soud, při němž budou všechny naše činy i jejich pohnutky zváženy. Nabízející se otázku, kým je pro něj Kristus, mu ovšem farář Zikmund nepoložil (a kdyby tak učinil, dotázaný by se nejspíš explicitní odpovědi plaše vyhnul).
V knize si přijdou na své spíše ti, kdo sledovali Pithartovu politickou dráhu, jejíž známé vrcholy představuje působení v Občanském fóru, role předsedy české vlády (1990–1992) a zastávání funkce předsedy Senátu (1996–1998 a 2000–2004), a chtějí se něco dozvědět o jejím pozadí. Na křesťanství přichází řeč vlastně až v poslední kapitole, v jejímž názvu je řeč o „dotecích náboženství“. Tento obrat je (snad záměrně) nepřesný – ve skutečnosti je zde řeč výhradně o dotecích křesťanství; na jednom místě se sice Zikmund dotýká i náboženského rozměru politických ideologií, Pithart však ve své odpovědi prostě jen konstatuje protiklad mezi jejich utopiemi a „maximálně realistickým“ křesťanstvím.
I když Petr Pithart je původním vzděláním právník, nejčastěji mluví z pozice historika či alespoň člověka neúnavně přemýšlejícího o novodobých českých dějinách. V tomto kontextu zaznívají i zmínky o jejich duchovním rozměru. Pithart zmiňuje například oslavy svatováclavského milénia z roku 1929 jako nadějný moment dějin první republiky, která byla v dané chvíli na dobré cestě k nalezení duchovního pouta mezi svými obyvateli různých národností i různých přesvědčení. Svatý Václav je podle něj integrující postavou dodnes. Další zajímavá zmínka se týká požehnaného exilového působení opata Anastáze Opaska, který dokázal spojovat exulanty protikomunistické a reformně komunistické. Vlivu křesťanství Pithart připisuje i možnost fungování tak různorodého společenství, jakým byli chartisté.
Z doby, v níž se pohyboval ve vrcholné politice, jsou zajímavá jeho svědectví o papeži Janu Pavlu II., s nímž se při jeho návštěvách naší země setkal jako předseda české vlády i jako předseda Senátu. Ze svého prvního setkání s ním, ke kterému došlo na Velehradě v dubnu 1990, zmiňuje jen anekdotický příběh o „děvuchách“ v krojích, kterým při papežově příletu vítr nadzvedl sukně. Zajímavější je zmínka o druhém setkání při papežově návštěvě ve svatovojtěšském roce 1997, kdy Pithart seděl vedle papeže ve vrtulníku letícím nad Vojtěchovou Libicí, přičemž se stalo zřejmým, jak je pro Jana Pavla II. svatý Vojtěch „srdeční záležitostí“. K pozoruhodnému třetímu setkání došlo v roce 2000, ve kterém byl Petr Pithart jako jediný český politik pozván na husovskou konferenci ve Vatikánu a jako historik českých duchovních dějin byl uchvácen prožitkem spojeným současně s Janem Husem a s hlavou katolické církve. Jako střízlivě věcný muž však v této souvislosti zároveň zmiňuje i kontroverzní postavu paulánského kněze Františka Holečka coby „bývalého agenta StB“, který vatikánskou konferenci léta připravoval, odborně garantoval a skvěle moderoval.
Benedikt XVI. se stal papežem až po Pithartově odchodu z vrcholné politiky. Petr Pithart nicméně jeho návštěvu ze září 2009 pozorně sledoval a byl nadšen jak nezvykle vstřícným přijetím hlavy katolické církve v české společnosti, tak i svatováclavským zaměřením papežské návštěvy. I tyto pasáže Pithartových rozhovorů s Martinem Zikmundem výmluvně svědčí o tom, že si Petr Pithart jako vzdělaný člověk velmi dobře uvědomuje, že česká společnost nemůže fungovat bez křesťanského rozměru.
Z hlav katolické církve nám samozřejmě byli nejbližší právě oba středoevropští papežové. Pithart ve spojení s nimi pronáší (připomeňme, že tři roky před zvolením jihoamerického papeže Františka) i pozoruhodné proroctví:
„Po těch dlouhých řadách italských papežů Polák a pak hned Němec! I pro nás je to přece znamení. Mělo by nás to orientovat: my jsme přece něco mezi Slovany a Němci, říká se to alespoň. Nás tedy zastihli dva středoevropští papežové a my bychom z toho měli vytěžit co nejvíc. Příští papež už bude možná Brazilec.“
PITHART, Petr – ZIKMUND, Martin T.: Ptám se, tedy jsem: Rozhovor. Praha: Portál, 2010. 280 s.
