První rok třetího desetiletí jednadvacátého století bude rokem řady významných výročí, k nimž v různých stoletích došlo v letech končících na jednadvacítku. Na prvním místě si v něm budeme připomínat 1100. výročí 15. září 921, kdy byla na Tetíně zavražděna první česká světice a mučednice, svatá Ludmila.
Již předloni rozhodli katoličtí biskupové českých zemí o vyhlášení roku 2021 za Rok svaté Ludmily a 1. října 2020 byl tento svatoludmilský rok slavnostně zahájen v Senátu Parlamentu ČR. Kněžna Ludmila, babička a vychovatelka svatého Václava, je první z patronek a patronů české země. Stála u počátků konstituování českého státu a především u počátků českého křesťanství, které právě s ní a s její mučednickou smrtí získaly pečeť ryzosti a opravdovosti. Matka českého křesťanství a duchovní dcera odkazu svatého Metoděje představuje postavu, kterou nelze srovnávat se žádnou jinou. Čeští katolíci se k ní jistě ve zvýšené míře budou obracet i s prosbou o přímluvu za naši všelijak zkoušenou zemi a můžeme doufat, že ani svatá Ludmila v příštím napjatě očekávaném roce naděje spojené s těmito modlitbami nezklame, podobně jako v roce 1989 nebyly zklamány naděje spojené s další svatou Přemyslovnou, svatou Anežkou.
Do jisté míry v kontrastu k výročí mučednice, která nás může všechny spojovat, stojí 400. výročí popravy Čechy spojenými s reformační tradicí uctívaných „staroměstských mučedníků“ v čele s Jáchymem Ondřejem Šlikem, Václavem Budovcem z Budova a Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Poprava sedmadvaceti předáků stavovského povstání (tří výše zmíněných pánů, sedmi rytířů a desíti měšťanů) na pražském Staroměstském náměstí z 21. června 1621 představuje jednu ze symbolických událostí českých dějin, jejichž interpretace ve smyslu „náboženského“ násilí je sice mylná, ale úporně přežívající. Každopádně bude i u příležitosti tohoto výročí třeba dobré vůle na všech stranách, pokračující lítosti nad pobělohorským násilím mezi českými katolíky a ochoty ke smíření mezi evangelíky, aby jeho vyznění bylo ekumenické a přispělo k uzdravování dávných ran.
Před třemi sty lety se (snad s výjimkou beatifikace Jana Nepomuckého z 31. května 1721) neodehrálo nic, co by v roce 2021 mohlo vyvolat výraznější diskusi ve spojení se svou komemorací. Za vyvolání veřejné diskuse – a to především právě ve vztahu k dějinám i současnosti českého křesťanství – by však stálo 200. výročí narození Karla Havlíčka Borovského z 31. října 1821. Havlíček je postava nábožensky nejednoznačná, kterou lze interpretovat různými způsoby, právě proto je však nutno označit za politováníhodné, že se jeho odkazu donedávna jednostranně dovolávali vždy jen „levičáci“ (od volnomyšlenkářů po marxisty), zatímco interpretace Havlíčkových myšlenek „zprava“ na sebe nechaly dlouho čekat. Teprve v samizdatovém sborníku k 200. výročí Tolerančního patentu z roku 1981 vyšla studie evangelického duchovního Jana Šimsy představující Havlíčka jako vyznavače pravé tolerance, která nemá nic společného s vytlačováním náboženství z veřejného prostoru, ale naopak je chce spojit s veřejným životem, ovšem na svobodném základě. Podobným způsobem Havlíčka interpretuje i nedoceněná studie katolického kněze a profesora teologie Karla Skalického částečně publikovaná roku 2005 v časopise Listy. I na jejím základě by Havlíček mohl být připomínán jako průkopník nového modelu vztahů církve a státu, který přesně popsal potřebu jejich vzájemné nezávislosti a náboženské svobody. Aktuálnost tohoto problému totiž bohužel s časem neklesá, ale je dnes bohužel možná v celosvětovém měřítku větší než kdy dřív.
Z osobností, které se narodily v roce 1921 a jejichž sté výročí tedy připadne na nyní začínající rok, budiž zmíněny dvě, jejichž práce pro církev je v jednom případě kontroverzní a ve druhém zcela nesporná. Biskup Felix Maria Davídek, který se narodil 12. ledna 1921, byl problematický především svým osobitým výkladem církevního práva a vysvěcením ženy či žen na kněze. Ani jeho kritikové však nesmějí zamlčovat, že šlo o velikou postavu nejprve utrpení pro Krista ve věznicích padesátých a šedesátých let a pak skryté církve působící ve velké „věznici“ komunistického Československa a také o génia ovládajícího bezpočet jazyků a propojujícího křesťanství velmi hlubokým způsobem s poznatky mnoha různých věd.
Jako poslední musí být připomenut ještě Jiří Rubín, narozený dne 16. dubna 1921. Ten představuje jednu z nejvýznamnějších postav dějin Československé strany lidové, s nimiž byl spojen po více než šedesát let – zvláště také jako poslanec České národní rady z doby pražského jara a po uplynutí dvaceti letech následné perzekuce po listopadu 1989 znovu jako poslanec a tajemník poslaneckého klubu KDU-ČSL. Jiří Rubín se mnoha způsoby zapsal i do českých církevních dějin, a to zejména v roce 1969, kdy organizoval zájezd kněží a řeholnic do Říma k 1100. výročí sv. Cyrila a hromadnou audienci u velkého vyhnance kardinála Berana, a v roce 1989, kdy z pověření kardinála Tomáška opět organizoval zájezd do Říma, tentokrát na svatořečení Anežky Přemyslovny pro velké množství českých poutníků, kteří tak díky němu už před 17. listopadem okusili vůni svobody.
Kulatá výročí roku 2021 by se dala shrnout tak, že odkazují k různým aspektům dějin českého křesťanství, k jeho výšinám a pádům – a hlavně k tomu, že křesťanská víra představuje nedílnou součást už více než tisíce let naší historie i naší současnosti.
