V letošním smutném roce svět ztratil mnoho pozoruhodných křesťanských osobností jak světových, tak i českých. Připomeňme si na jeho závěr alespoň deset z nich – po pěti českých a zahraničních a také po pěti z řad katolíků a z řad protestantů.
Již začátkem roku nás 18. ledna opustil profesor Petr Pokorný, který až do své smrti ve věku 86 let zůstával jednou z nejvýznamnějších osobností Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Působil na ní nepřetržitě od roku 1968, přičemž od roku 2000 byl ředitelem Centra biblických studií, na němž Univerzita Karlova spolupracuje s Akademií věd ČR. Petr Pokorný byl autorem monografií a komentářů k jednotlivým biblickým knihám, podílel se na ekumenickém překladu Bible a byl významným novozákoníkem, že jej v devadesátých letech zvolili prezidentem prestižní mezinárodní společnosti Studiorum Novi Testamenti Societas. Jeho odborná práce však měla i širší záběr a nikdy se při ní nespokojoval s povrchními znalostmi: když jej kdysi jeho učitel J. B. Souček nasměroval k raně gnostickým textům, neomezil se na používání jejich překladů, ale vystudoval koptštinu, aby se jim mohl věnovat v originálních pramenech. Na své fakultě nebyl prof. Pokorný jen vzorem vědce, ale současně i vzorem člověka velkorysého ke kolegům a studentům.
Dne 8. února odešla rovněž ve věku 86 let na věčnost další legenda z řad českých evangelíků, také univerzitní profesor a autor řady významných knih Erazim Kohák. Jeho rod patřil ke svědkům zápasu se dvěma totalitami v novodobých českých dějinách – otec Miloslav Kohák stál za nacistické okupace v prvních řadách odboje proti nacismu a po únoru 1948 celá rodina odešla do amerického exilu. Erazim Kohák v USA původně pracoval v dělnických profesích, současně však vystudoval filosofii a později se stal jejím řádným profesorem na Boston University. Po roce 1989 se vrátil do vlasti, působil na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, měl zásadní podíl na opětovném etablování české filosofie a usiloval o probouzení ekologického povědomí. Politicky se angažoval jako jeden z představitelů křesťanské platformy v ČSSD.
Ve věku 87 let zemřel 11. února americký jezuitský kněz a astrofyzik George Coyne, dlouholetý ředitel Vatikánské observatoře. Ve svém výzkumu se zaměřoval například na polarimetrická měření, která dokáží odhalit odhalit vlastnosti různých látek, jako jsou molekuly tzv. mezihvězdného plynu či částečky kosmického prachu, dále na pozorování hvězd s kolísavou svítivostí a Seyfertových galaxií, což je třída spirálních galaxií s velmi malým, ale neobvykle jasným jádrem. Za svou vědeckou kariéru se dočkal mnoha ocenění včetně Van Biesbroeckovy ceny, jejímž udělením se Vatikánská observatoř stala světově uznávanou vědeckou institucí. Jeden z nově objevených asteroidů v hlavním pásu planetek mezi oběžnou drahou Marsu a Jupiteru byl na jeho počest pojmenován 14429 Coyne. Otec Coyne jako jezuita vzdělaný nejen v astrofyzice a astronomii, ale také v teologii a filosofii patřil i k významným postavám dialogu mezi vírou a vědou. Jeho často citovaný výrok zní: „Nic, co se o vesmíru dozvídáme, víru neohrožuje. Může ji to jen obohatit.“
Dne 28. dubna byl krátce před svými 93. narozeninami z tohoto světa odvolán významný český evangelický filosof Ladislav Hejdánek. Filosoficky byl ovlivněn Emanuelem Rádlem a teologicky J. L. Hromádkou. Patřil též k žákům Jana Patočky. Ve čtyřicátých letech působil jako člen YMCY a v šedesátých letech jako jeden z představitelů hnutí Nové orientace a časopisu Tvář. Koncem šedesátých let se také účastnil protestantsko-katolických dialogů v Jirchářích, představujících mezník v dějinách českého ekumenismu. V době normalizace byl mj. signatářem a mluvčím Charty 77 a politickým vězněm. Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Španělský jezuita, kněz, teolog a filosof Adolfo Nicolás odešel na věčnost dne 20. května ve věku 84 let. Působil na jezuitské Univerzitě Sophia v japonském Tokiu, kde také letos zemřel. V letech 2008–2016 byl generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova. Jeho nástupce v čele Tovaryšstva, otec Sosa, o něm po jeho smrti řekl, že byl „osobou s duchem radostné služby druhým, usmívající se uprostřed práce dělané pod tlakem. Jako generální představený přinesl Tovaryšstvu hluboké misijní povolání, které nám pomohlo vidět univerzálnost misie v perspektivě, a vášeň pro zpřítomňování radostné zvěsti ve všech končinách světa.“
Ve věku 92 let zemřela 11. července americká psycholožka Florence Littauerová. Žena u nás známá jen jako autorka populárních děl usnadňujících porozumění sobě i druhým byla zároveň i konvertitkou, která se stala jednou z mluvčí křesťanských žen. Ke konverzi Littauerové i její rodiny došlo poté, co tragicky ztratila dva syny a prošla hlubokou depresí. Posléze se dokázala sdílet o průběh celé své krize a stát se duchovní rádkyní bezpočtu podobně postižených. Od roku 1967 se naplno věnovala pastorační službě a ženskému přístupu ke studiu Bible. V jejích stopách kráčejí mnohé následovnice, které si vychovala v rámci Seminářů křesťanských vůdců a mluvčích, jimž se věnovala od roku 1981.
Přirozená smrt byla dopřána Jamesi Innellu Packerovi, který tento svět opustil dne 17. července ve věku nedožitých 94 let. Profesor Packer byl v Anglii narozený kanadský anglikánský teolog evangelikálního směru, píšící v duchu tradice na pomezí anglikánské low-church a kalvinismu. Je znám jako autor bestselleru Knowing God (česky Poznání Boha) a také jako jeden z autorů ekumenické práce Evangelicals and Catholics Together (Evangelikálové a katolíci společně).Podobně jako Littauerová byl konvertitou, který prožil těžkou životní zkušenost (úraz v dětství) a posléze se obrátil ke Kristu při evangelizačním shromáždění v Oxfordu v době svých studií. Působil nejprve jako duchovní a teolog v Anglii a od roku 1979 jako profesor na Regent College v kanadském Vancouveru. Byl především biblickým teologem kladoucím důraz na autoritu a aktuální interpretaci Božího slova. Svůj odkaz církvi před několika lety vyjádřil výzvou: „Oslavujte Krista všemi způsoby.“
K silné generaci křesťanských osobností narozených ve dvacátých letech patřil i polský kardinál Marian Jaworski, který odešel k Pánu dne 5. září po dovršení 94 let. Rodák ze Lvova musel po připojení svého města k Sovětskému svazu na konci druhé světové války odejít do západnější části Polska, kde dokončil studium teologie a začal působit jako kněz. Otec Jaworski byl blízkým přítelem a spolupracovníkem otce Karola Wojtyly. Když se Wojtyla později stal papežem, hovořil o tom, že důležité události jeho kněžského života byly podivným úradkem Božím spojeny s utrpením jeho nejbližších. Narážel tím mimo jiné na skutečnost, že v době jeho jmenování kardinálem přišel otec Jaworski při železničním neštěstí o ruku. Přesto později dál působil po Wojtylově boku v Krakově jako děkan tamější teologické fakulty a rektor Papežské teologické akademie, svádějící boj za uznání teologických fakult komunistickými státními úřady. Roku 1984 jej Wojtyla už jako Jan Pavel II. jmenoval biskupem a administrátorem polské části lvovské arcidiecéze a v roce 1991 arcibiskupem-metropolitou lvovské arcidiecéze pro katolíky latinského obřadu. V této funkci prováděl rekonstrukci církve na Ukrajině po éře pronásledování. Roku 2001 bylo oznámeno jeho jmenování kardinálem. O čtyři roky později zaopatřoval umírajícího papeže. Jako lvovský metropolita působil do roku 2008. Současně byl členem Papežské rady pro rodinu a významným teologem publikujícím mnoho vědeckých prací.
Konec kalendářního a začátek nového církevního roku, tedy advent, byl smutný především u nás. Dne 4. prosince nás po Ladislavu Hejdánkovi opustila i další legenda Charty 77, literární historička Marie Rút Křížková, která zemřela ve věku 84 let. Příběh této konvertitky začal jejím vášnivým zájmem o dílo za okupace zahynulého židovského básníka Jiřího Ortena, vztahem s Ortenovým bratrem Otou Ornestem, s nímž měla dceru Ester, a příklonem k židovství z roku 1971, při kterém se ztotožnila se starozákonní Rút. Přes četbu Starého zákona se pak dostala k Novému zákonu a v roce 1975 následovala druhá polovina její konverze, po které se stala katoličkou. Šlo přitom o připojení se k církvi pronásledované a o ztotožnění se s duchovní cestou Edity Steinové. Bez ohledu na pronásledování ze strany Státní bezpečnosti se dala do služeb církevního disentu a po podepsání Charty 77 navázala i kontakt s kardinálem Tomáškem, k jehož postupnému příklonu k občanským iniciativám přispěla. Když začátkem roku 1983 přijala roli mluvčí Charty, dostala od něj k tomuto těžkému poslání zvláštní apoštolské požehnání. Po roce 1989 však prožívala jisté rozčarování spojené se zjištěním, že kněz z její pražské farnosti donášel Státní bezpečnosti, i s nedoceněním role někdejší skryté církve.
Poslední osobností zmíněnou v tomto článku bude otec Adam Rucki, jehož náhlý odchod dne 12. prosince ve věku nedožitých sedmdesáti let patřil k bolestným překvapením letošního adventu. Mons. Rucki pocházel z Bukovce, nejvýchodnější obce České republiky. Kněžské svěcení přijal v Českém Těšíně roku 1974. O deset let později byl za organizování biblických čtení pro mládež zbaven souhlasu k duchovenské činnosti a na základě paragrafu o maření státního dozoru nad církvemi odsouzen k šestiměsíčnímu vězení. Později působil jako děkan zlínského děkanátu, od roku 1995 jako spirituál v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci a od roku 2005 až do své smrti jako biskupský vikář pro péči o duchovní povolání v nově založené ostravsko-opavské diecézi. Krátce před svou nenadálou smrtí stihl ještě poskytnout rozhovor pro lednové vydání měsíčníku třinecké farnosti, posléze přetisknutý i Katolickým týdeníkem, v němž o dnešní dramatické době řekl: „Celý svět zakouší velké exercicie – věřící i nevěřící. Mnozí pochopili, že nejsou bohy, ale pouze křehkými stvořeními, která může jejich Stvořitel kdykoli odvolat. Tento zvláštní rok pokládám za jeden velký advent-příchod.“
