K nejpozoruhodnějším titulům, jež roku 2020 vyšly v češtině či slovenštině, patří kniha Jozefa Tereka Stvorenstvo a jeho ochrana, průkopnické dílo oboru označitelného jako teologická ekologie či „ekoteologie“. Ten byl zatím na Slovensku a ještě více v českých zemích spíše zanedbáván, zatímco ve světě se mu ve dvacátém století věnovali autoři typu Pierra Teilharda de Chardin či Jürgena Moltmanna a v současnosti věnuje sám papež František. Terek příslušná díla zná a ve své knize na ně odkazuje, přičemž používá i titulů českých autorů typu Marka Orka Váchy a Erazima Koháka.
Prof. RNDr. Jozef Terek z Katedry enviromentálního managementu Fakulty managementu Prešovské univerzity se problematikou na pomezí teologie a přírodních věd zabývá primárně jako biolog. Současně však vychází i z křesťanské teologie stvoření, o níž v Úvodu říká, že patří mezi základní naukové složky křesťanství i dalších monoteistických náboženství a zahrnuje také problematiku Bohem chtěného vztahu mezi člověkem a jeho prostředím na straně jedné a téma důsledků lidských hříchů pro přírodu na straně druhé. Chránit sebe a své prostředí je pro křesťana imperativem plynoucím z lásky k Bohu a lidem.
K pozoruhodným tezím ze začátku Terekovy krátké, ale hutné publikace určitě patří i poukázání na spojitost mezi ničením životního prostředí a sekularizací, jež vedla k preferování vymožeností vědecko-technického pokroku a odsunutí biblické interpretace stvoření do pozadí. Na druhé straně je ale dnes teologie stvoření v souvislosti s ekologickou krizí čím dál populárnější i u nevěřících lidí. O tom jsme se mohli přesvědčit i v době pozitivních ohlasů na Františkovu ekologickou encykliku Laudato si’.
Práce prof. Tereka obsahuje Úvod, sedm kapitol, Závěr a dvě přílohy (vybrané části z Katechismu katolické církve a text „Ekologický hřích a zpytování svědomí“). Úvodní kapitola „Základní biblické prameny“ pojednává o dvou biblických zprávách o stvoření (Genesis 1,1–2,4a a Genesis 2,4b–25) z hlediska jejich historického kontextu, literárního žánru a teologického významu. Zamýšlí se nad vzájemným vztahem mezi nimi a přírodovědnými výklady vzniku světa a člověka a zdůrazňuje, že příslušné texty nemohou být ani potvrzeny, ani vyvráceny na základě přírodovědných důkazů, protože se zabývají diametrálně odlišnými otázkami než přírodní vědy: kdo jsme, proč tu jsme a jak bychom měli žít. Stranou autorovy pozornosti nezůstávají ani jiné biblické výpovědi, týkající se například možnosti poznávání Stvořitele z Jeho stvoření.
Druhá kapitola „Evoluce“ se zabývá možnostmi souladu mezi evolucionismem a stvořením odehrávajícím se v tvořivém procesu. Autor v ní vysvětluje, že je třeba mluvit ne o evoluční teorii, ale spíš o evolučních teoriích a jejich různých filosofických interpretacích. Konstatuje, že v souladu se současným stavem vědeckých poznatků lze evoluci považovat za nejdokonalejší výraz stvořitelské činnosti. Z dvojího motta uvedeného na začátku Terekovy knihy je leitmotivem této kapitoly konstatování, že „věda a víra jsou jako dvě kolejnice jdoucí vedle sebe, ale vedoucí k témuž cíli – k pravdě“. (Druhá z úvodních myšlenek, označující za vírou posvěcenou povinnost křesťana chránit životní prostředí, se objevuje již v Úvodu.) Na tomto místě je třeba uvést, že „vírou“ má Jozef Terek na mysli víru vymezenou moderními dokumenty učitelského úřadu katolické církve, nikoliv tedy směry typu protestantského biblického fundamentalismu, který je s evolucí v rozporu.
Myšlenku, že věda a víra ukazují stejným směrem, dále rozvádí třetí kapitola, předkládající teistickou interpretaci evoluce vesmíru jako „nedokončené symfonie, která je právě komponovaná“. Ateistická teze, že se symfonie komponuje sama, je zjevně iracionální. Lepší poznání dějin vesmíru, hmoty a života nás vede k objevu skutečnosti stvoření. Poznání existence Boha je založeno na skutečnosti stvoření, skutečnosti zjevení a skutečnosti vtělení a není jen záležitostí víry, nýbrž i rozumového poznání. Zjevení se však týká nadrozumových skutečností. Začalo ve chvíli, kdy evoluce dospěla ke zrodu člověka.
I když zde Terek odkazuje mj. i k Teilhardovi de Chardin, nechává prozatím stranou jeho koncepcí kosmického Krista (bodu Omega) jako cíle evoluce. Vychází však z Teilhardem ovlivněného Clauda Tresmontanta. Konstatuje, že objevením se člověka evoluce nekončí. Tak jako objevení se prvních organismů nebylo možné dřív, než byl vesmír fyzicky připraven přijmout a chránit živé stvoření, a objevení se člověka opět vyžadovalo dlouhý evoluční proces, po další etapě, v níž lidstvo směřovalo ke schopnosti přijmout nejvyšší dar Stvořitele, následovalo vtělení a pak s ním spojená postupná transformace člověka.
Otázka zní, nakolik je možné předpovídání nebo dokonce ovlivňování dalšího průběhu evoluce (u nás je dobře znám problematický pokus teilhardovsky zaměřeného biskupa Davídka „urychlit evoluci“ svěcením žen na kněze). Čtvrtá kapitola nazvaná „Komplexnost života, život jako systém, uspořádání, účelovost a tvořivost“ k Teilhardovi odkazuje. Říká, že člověk je osou a završením evoluce vesmírného bytí, čímž je předurčena jeho další humanizace. V budoucnu by mělo dojít k renesanci „víry a naděje, bez nichž záchrana planety a spása lidstva není možná“. Terek doufá v naplnění vize Jana Pavla II., že třetí tisíciletí bude patřit civilizaci lásky.
Kniha však rozhodně není naivně optimistická. Autor si je plně vědom ekologické či globální enviromentální krize, o níž pojednává v páté kapitole. Tato krize představuje morální problém, kterým se musí zabývat také teologie. Jde o krizi v lidské společnosti s dopadem i na životní prostředí. V moderní společnosti nesmírně vzrostla možnost vykořisťování přírodních zdrojů, což nebylo doprovázeno adekvátní schopností sebekontroly lidských afektů a přání.
Z této krize někteří autoři poněkud absurdně obviňují křesťanství a knihu Genesis, jejíž výpovědi interpretují s teologickou povrchností. Teologie musí reagovat adekvátními výklady příslušných textů se zaměřením na to, že podle Bible nemá být lidstvo pánem nad stvořením, ale spíš hospodářem nad stvořením a spolupracovníkem Stvořitele. Současně je naléhavě potřebná i spolupráce teologie s přírodními vědami. Terekův výklad se zde opírá především o A. R. Peacocka a Jürgena Moltmanna, podle nichž je v ekologické teologii přírody důležité objevení imanence Boha ve stvoření. Obzvlášť závažná je zde Peacockova výzva k opuštění sobeckých cílů a k ochotě trpět s Bohem ve stvoření. Zde má ze všech náboženství nejvíce co říci právě křesťanství se svým učením o vtělení Krista a Boží „transcendenci v imanenci“.
Za hlavní části práce by se daly označit poslední dvě kapitoly, nazvané „Východiska řešení“ a „Možnosti řešení“. První z nich shrnuje východiska ochrany stvoření, která můžeme nalézt v katolických církevních dokumentech a především již v samotné Bibli. Zde je třeba nově objevovat jak starozákonní Desatero, v němž lze na potřebu chránit životní prostředí vztáhnout páté, sedmé a desáté přikázání (nezabiješ, nepokradeš a nepožádáš majetku bližního svého), tak i novozákonní výpovědi (např. Pavlovy výroky uvádějící do úzké korelace vykoupení lidstva a osudy celého tvorstva), seznam hlavních hříchů (čtyři ze sedmi – pýcha, lakomství, závist a obžerství – jsou součástí příčin dnešní krize) aj.
Z učení katolické církve bývají bohužel v sekulárních sdělovacích prostředcích medializována – a to ještě v negativním smyslu – jen témata týkající se sexuality, antikoncepce, potratů apod. Terekova monografie však ukazuje, že církev si mezi prvními uvědomila právě i potřebu ochrany životního prostředí, jak o tom již od doby Druhého vatikánského koncilu svědčí celá řada vyjádření jejího magisteria. Terekova šestá kapitola končí odkazem na obzvlášť významnou encykliku Jana Pavla II. Centesimus annus, v níž papež mj. kritizuje způsob života zaměřený na „mít“ místo na „být“. Tento odkaz ke známé myšlence ateistického filosofa Ericha Fromma zároveň představuje i jeden z dokladů toho, jak církev v hledání trvale udržitelného způsobu života usiluje o souznění a spolupráci s lidmi za hranicemi křesťanství.
Závěrečná kapitola se pak ještě zabývá možnostmi řešení ekologické krize v širším náboženském rámci, který může být dán například i taoistickou koncepcí, popřípadě společnými etickými východisky různých náboženství. Dosažení trvale udržitelného rozvoje každopádně vyžaduje změnu smýšlení, které lze sotva dosáhnout bez náboženské motivace. K dosažení ekologických cílů sice může přispět i věda, ale bez morálky osobnosti jsou její možnosti omezené. Terek cituje výmluvný výrok Alberta Einsteina, že chceme-li zachránit každou živou bytost a svět, „kterého ubývá, je láska jedinou odpovědí. Věda bez náboženství je hluchá. Láska je všemohoucí.“ Stejným směrem ukazují i dokumenty katolické církve, zvláště také encyklika Laudato si’, podle níž nás ekologická krize vyzývá „k hluboké duchovní konverzi“.
Možnosti křesťanství přispět k řešení jsou sice značné, ale jejich rozvíjení zatím zdaleka není dostatečné. Závěr monografie prof. Tereka zmiňuje potřebu začlenění enviromentálních poznatků do teologického či katechetického vzdělání a současně zdůrazňuje, že angažovanost křesťanů pro zachování stvoření bude hodnověrná jen tehdy, budou-li opravdu praktikovat nástroje typu životního stylu, nasměrovaného na kritéria trvalé udržitelnosti.
Jozef Terek zde také shrnuje nejdůležitější závěry své práce počínaje významem přírodovědných poznatků pro teologii, která dnes díky nim stojí před větším obrazem Boha než kdy dřív, a konče například rozdílem mezi teologickým a sekulárním enviromentalismem. Ten první vychází z víry ve Stvořitele, který je odlišný od světa, ale zároveň i v něm přítomný a dávající se poznat prostřednictvím zjevení a vtělení spojeného s poselstvím lásky, zatímco ten druhý fakticky zaměňuje stvoření za Stvořitele a dopouští se tak modlářství.
Terekovu práci lze označit za teologický text, který v nám jazykově dostupných pracích nemá obdobu (popřípadě má jen částečnou obdobu v některých knihách Marka Váchy). Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se s ním seznamovali nejen slovenští, ale i čeští křesťané.
TEREK, Jozef: Stvorenstvo a jeho ochrana. Vydala nezisková organizace Petra, Prešov pro Enviromentální subkomisi Konference biskupů Slovenska, Prešov 2020. 96 s.
