Vánoce by měly být dobou zamýšlení se nad otázkou: Kdo je Ježíš? Kým je či může být pro mne? Únik před tímto přemýšlením do svátků pouhé „rodinné idyly“, ve které se v době sekularismu (u nás zejména po roce 1948) Vánoce proměnily, je v posledku značně nelítostný, protože rodinná idyla je dopřána jen někomu a prakticky nikomu na celý život. Je všeobecně známo, že na lidi, kteří zůstali sami, jejich bolest nejsilněji dopadá právě o Vánocích.
Pravé křesťanské Vánoce otevírají možnost rozjímání nad tím, že Bůh sám vstoupil do našeho lidského údělu a vzal na sebe vše, co může být na naší životní pouti těžké – krajní chudobou „bezdomoveckého“ narození v betlémské stáji počínaje a bezmezným utrpením kříže konče. Dnes se výmluvný obraz Svaté rodiny, pro kterou se v Betlémě nenalezlo místo jinde než u jeslí, občas používá jako burcující obraz, který by nás měl učinit otevřenějšími vůči dramatu uprchlíků a imigrantů. Papež Benedikt XVI. však v promluvě z půlnoční mše 24. prosince 2012 šel tímto směrem dál až k podstatě vánočního dramatu, když řekl:
„Stále znovu se mne dotýká sdělení, které evangelista činí jakoby mimochodem, totiž že se pro ně nenašlo místo v útulku. Nevyhnutelně vzniká otázka, co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo? A zjišťujeme pak, že toto zdánlivě nahodilé sdělení o nedostávajícím se místě v útulku, čímž byla Svatá rodina nucena uchýlit se do stáje, evangelista Jan prohloubil a vystihl jeho podstatu slovy: ,Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali‘ (Jan 1,11). Velká morální otázka ohledně toho, jak je tomu u nás s utečenci, uprchlíky a imigranty, nabývá potom ještě zásadnějšího smyslu: máme opravdu místo pro Boha, když se k nám snaží vejít? Máme pro něho prostor a čas? Není to snad právě Bůh, kdo je u nás odmítán?“
Někteří teologové stavějí do protikladu lidské hledání Boha a Boží hledání člověka. Především podle Karla Bartha a jeho následovníků jsou dějiny náboženství vlastně dějinami výroby model, které si lidé sami vytvářejí, zatímco jediného pravého Boha zjevujícího se v Kristu odmítají.
Ve vánočním příběhu se každopádně opravdu jedná primárně o Boží hledání člověka. Ježíš přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18,37), totiž svědectví o Boží lásce k člověku. V prvních třech stoletích dějin křesťanství neexistovalo slavení Vánoc jako samostatného svátku, ale jen nedělní a velikonoční slavení události Krista. Potřeba definování Vánoc jako křesťanské oslavy vtělení Boha, který se stal člověkem a narodil se v Betlémě, patrně vyvstala ve chvíli, kdy teologie ariánů hlásala naopak chápání Ježíše jako člověka, který byl Bohem zbožštěn. K jejímu odsouzení na nicejském koncilu z roku 325 došlo v době, v níž se současně rodilo i slavení Vánoc. Nicejské vyznání víry v Boží vtělení umožnilo i mnohem pozdější symboliku světla svíček hořících na vánočním stromku a předtím na adventním věnci. Tu lze chápat jako odkaz ke světlu Boha, který se stal člověkem, jež i nám umožňuje zapalovat svíce lidskosti, dávající temnému světu radost a naději.
Světlo svíček na vánočním stromku je ovšem zároveň příkladem přenášení prvků původního velikonočního svátku na pozdější Vánoce, protože je zde zjevná souvislost s velikonoční svící. Samotné vánoční stromky jsou spojeny mj. se stromem kříže, i když současně odkazují také ke stromu v ráji. Do zlaté fólie balená jablka či ořechy i další ozdoby na vánočním stromku také odkazují ke stromu v ráji, z nějž se trhají „plody života“.
Tyto zvyky jsou však až novověké. Tradice vánočního dávání naproti tomu sahá až do středověku. Štědrovečerní dávání dárků na památku Boží štědrosti i samotná označení Štědrý den a Štědrý večer připomínají, že Bůh byl k lidem nejštědřejší, když jim dal svého Syna.
Do středověku sahá i tradice jesliček. První betlém ve smyslu zobrazení výjevu právě narozeného Ježíška ležícího v nuzném chlévě na seně v jesličkách vytvořil sv. František z Assisi v jeskyni u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli. Došlo k tomu 24. prosince 1223 a kněz při této příležitosti sloužil první „půlnoční“. František při ní zpíval evangelium – příběh Kristova narození podle Lukáše, spojený mj. se známým vánočním chvalozpěvem andělů „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2,14).
„Půlnoční“ mše je vlastně vigilií Hodu Božího vánočního. Ten samozřejmě začíná už v předvečer 25. prosince. Štědrým večerem současně začíná i doba vánoční. Koncem vánočního období je svátek Křtu Páně který se slaví první neděli po 6. lednu.
Jak upozorňuje Klemens Richter v knize Liturgie a život, v sekularizovaném chápání Štědrého večera jako jímavé „idyly“ se souvislost se smyslem křesťanských Vánoc zcela vytrácí. Vánoční liturgie je totiž všechno jiné, jen ne dojemné slavení roztomilého děťátka. „Obraz Krista v liturgických textech – to není žádné bezmocné dítě v jeslích. Naznačují to už vstupní verše vánočních mší: ,Dnes poznáte, že přijde Pán a spasí nás, a zítra uvidíte jeho slávu.‘ (podle Ex 16,6–7) Nebo: ,Dnes vzešlo nad námi světlo, protože se nám narodil Kristus Pán; dostal jméno podivuhodný, Bůh, kníže pokoje, otec budoucího věku; jeho království nebude mít konce.‘ (podle Iz 9,2.6; L 1,33) Liturgie znovu a znovu velebí příchod Božího syna, zplozeného z Otce a stejné podstaty s ním, do našeho lidství. A když se ve třetí mši říká: ,Dítě se nám narodilo, syn je nám dán‘ (Iz 9,5), není to žádný ,roztomilý chlapeček s kudrnatými vlásky‘, nýbrž Boží služebník, který má provést Otcův plán spásy.“
Křesťanství převzalo ze židovství zvyk slavit velké svátky osm dní, tedy po dobu oktávu. V dnešním katolicismu se to týká oktávu slavnosti Narození Páně a oktávu slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Zatímco ten druhý je věnován výlučně slavení Velikonoc, v méně výlučném vánočním oktávu se objevují svátky dvou světců (Štěpána a Jana Evangelisty) a je uzavřen svátkem mariánským.
Svatý Štěpán, jehož svátek připadá na 26. prosince, byl podle Skutků apoštolů prvním Kristovým mučedníkem. U svátku svatého Jana Evangelisty z 27. prosince je spojitost s Vánocemi dána především začátkem jeho evangelia jako teologicky nejhlouběji promyšlenou podobou zvěsti o vtělení. Podle křesťanské tradice nebylo Janovi jako jedinému z apoštolů dopřáno zemřít mučednickou smrtí, zatímco nevinné betlémské děti povražděné na rozkaz krále Heroda, připomínané 28. prosince, naopak pro Krista zemřely už v době Jeho narození. Ve svátcích připadajících na 26.–28. prosince se tak spatřovaly tři možné podoby mučednictví: chtěné a uskutečněné (Štěpán), chtěné, ale neuskutečněné (Jan) a uskutečněné, ale nechtěné (Neviňátka). I zde je zřejmá neoddělitelnost Vánoc od velikonočního tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání.
Spojení s mučedníky a přítomnost brutální vraždy betlémských dětí v samotném vánočním příběhu podtrhují skutečnost, že Vánoce nedává smysl spojovat s „rodinnou idylou“. Nijak idylický není ani svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa, připadající na 29. prosince. Je třeba připomenout, že těhotné Marii hrozila poprava ukamenováním (v dnešní době by se jako „řešení“ její situace nabízel potrat…), že malému Ježíšovi hrozila smrt z rukou herodiánů a že Svatá rodina musela hned po Jeho narození prchat do exilu. Nabízející se souvislost s dnešními etickými problémy včetně krize rodiny je zde zřejmá, podobně jako kritický osten, který křesťanské Vánoce představují ve vztahu k dnes tak často preferované volbě snadnějších a pohodlnějších řešení.
Křesťanská vánoční doba nemá nic společného ani s nevázaným veselím silvestrovské noci. I když na 31. prosinec v katolickém kalendáriu připadá památka papeže Silvestra, večer tohoto dne je už vigilií novoroční slavnosti Matky Boží, Panny Marie. Mariánský svátek v první den roku odpovídá prastaré římské tradici a pod ochranu Panny Marie se v něm současně staví i celý nadcházející rok, přece však je sporné, zda by poslední den vánočního oktávu neměl být spíše slavností obřezání Páně. Lukášovo evangelium mluví o obřezání Krista osmého dne po Jeho narození, důraz však klade spíš na to, že Mu v době obřízky „dali jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala“ (Lk 2,21). Připomínka Nejsvětějšího Jména Ježíš, původně také spojená s oktávem Narození Páně, je dnes samostatným svátkem připadajícím na 3. ledna.
Druhý vrchol doby vánoční po slavnosti Narození Páně představuje slavnost Zjevení Páně ze 6. ledna. Lidová tradice, která ji chápe jako svátek „tří králů“, je s liturgickým smyslem tohoto svátku ve větším napětí, než by se na první pohled zdálo. Nejde ani tak o to, že evangelium mlčí o počtu mudrců od východu, kteří se přišli do Betléma poklonit právě narozenému židovskému králi, a nikterak je neoznačuje za krále; problém spočívá spíše v tom, že se svátek Páně v lidových zvycích proměnil ve svátek světců, při kterém je sporné, zda vůbec postavičky „Kašpara, Melichara a Baltazara“ obracejí pozornost ke Kristu, anebo spíš na sebe. Bylo by dobře alespoň pochopit, že písmena C + M + B (resp. u nás K + M + B), která se při žehnání domů píší křídou na dveře, neodkazují k prvním písmenům neznámých jmen mudrců, ale představují zkratku latinského Christus mansionem benedicat, Kristus požehnej tomuto domu.
Tříkrálová tradice má sice svůj smysl i jako koledování spojené se sbírkou na pomoc potřebným, ale ve slavnosti Zjevení Páně jde o víc. V liturgii se při ní připomíná nejen příchod mudrců do Betléma, ale také Ježíšův křest v Jordáně a Jeho proměnění vody ve víno na svatbě v Káně. Zatímco ve středu Božího hodu vánočního stojí oslava seslání Božího Syna, který se stal lidským dítětem, Zjevení Páně už obrací pozornost k božské velikosti tohoto dítěte zjevené světu. Mudrci od východu zde ztělesňují jak skutečnost, že Kristus není jen židovským králem, ale i králem všech národů, tak na druhé straně podle Katechismu katolické církve i to, že „pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně“.
I když je 6. leden vlastně původním dnem slavení Křtu Páně, tento svátek dnes připadá až na neděli následující po tomto datu. Podle již zmíněné knihy Klemense Richtera se „nedělí křtu Páně uzavírá vánoční doba a už od pondělka začíná doba ,per annum‘, liturgické mezidobí. Při této památce křtu slaví obec věřících jednu z rozhodujících událostí zjevení: Ježíš je Bohem obdařen ,Duchem svatým a mocí‘, aby mohl ,prokazovat dobrodiní a uzdravovat všechny, kteří byli v moci ďáblově‘, jak se praví ve druhém čtení (Sk 10,38). Také evangelium, jež zvěstuje vyvolení Ježíšovo křtem a sesláním Ducha (Mk 1,7–11), ukazuje zřetelně velikonoční, a tedy nedělní stránku tohoto dne, jímž vánoční doba přechází k pravidelnému rytmu týdnů liturgického mezidobí.“
