Nekonečné problémy spojené s čínskou chřipkou stále pokračují. Nejisté je dokonce i slavení Hodu Božího vánočního, protože česká vláda chce 23. prosince znovu jednat o možném dalším zpřísnění pravidel pro účast na bohoslužbách. I z křesťanský život těžce postihujících skutečností tohoto druhu – a tím spíš samozřejmě ze vzrůstajícího počtu obětí – je zřejmá imperativní povinnost snažit se něco učinit pro ukončení pandemie. Křesťanská morální teologie musí brát tuto skutečnost v potaz i ve vztah k vakcíně proti COVID-19, která je již k dispozici (byť zatím nikoliv v ČR).
Morální teologie se ve vztahu k této vakcíně musela zabývat otázkou její mravní přijatelnosti. Dne 21. prosince 2020 publikoval zpravodajský portál Vatican News informace o nótě Kongregace pro nauku víry schválené papežem Františkem, jež tuto otázku zodpovídá kladně.
Problém spočívá v tom, že vakcíny proti COVID-19 byly vyrobeny za pomoci buněčných linií pocházejících z dvou plodů potracených v šedesátých letech. Nóta Kongregace pro nauku víry prohlašuje, že v případě současné pandemie „lze uplatnit veškeré vakcíny, které budou uznány za klinicky bezpečné a účinné, za jasného vědomí, že použití takových vakcín neznamená formální spolupráci na potratu, z něhož pocházejí buňky, za jejichž pomoci byly vakcíny vyrobeny“.
Kongregace pro nauku víry „nemíní posuzovat bezpečnost a účinnost“ současných vakcín, což je téma příslušící vědcům a lékovým agenturám, nýbrž zaměřuje se na mravní hledisko užití těch vakcín. Problémům tohoto druhu byly věnovány i některé její dřívější dokumenty, například instrukce Dignitas personae, schválená papežem Benediktem XVI. roku 2008. Ta ve výše zmíněném ohledu upřesnila, že „existují diferencované odpovědnosti“, neboť „v podnicích, které používají buněčné složky nedovoleného původu, není odpovědnost těch, kteří rozhodují o zaměření produkce, totožná s odpovědností těch, kteří nemají žádnou rozhodovací moc“. Z toho důvodu, argumentuje dnešní nóta, pokud z různých příčin nejsou k dispozici „eticky nesporné“ proticovidové vakcíny, je „mravně přípustné“ očkovat se těmi, které užily buněčné linie z potracených plodů.
Spolupráce se zlem, tedy v tomto případě potratem, je v případě očkovaného člověka časově i kauzálně vzdálená a mravní povinnost zabránit zlému skutku „není zavazující“, zdůvodňuje Kongregace pro nauku víry, „pokud současně prožíváme závažné ohrožení, jímž je jinak nezadržitelné šíření vážného patogenního činitele“, jakým je koronavirus. „V takovém případě“, ujasňuje vatikánská kongregace, „tedy lze užít všechny vakcíny uznané za klinicky bezpečné a účinné.“
Kongregace pro nauku víry nicméně připomíná „mravní nezávaznost očkování, které má nadále zůstat dobrovolné“, ačkoli na druhé straně zdůrazňuje povinnost věřících přispívat ke společnému dobru. „Za absence jiných prostředků, které by zastavily epidemii, či působily preventivně, může obecné dobro doporučit očkování, zejména na ochranu nejslabších a nejohroženějších lidí“.
Tentýž problém dnes řeší i protestantská teologie a dospívá k podobným závěrům. Morální teologové Matthew Arbo, C. Ben Mitchell a Andrew T. Walker se podle zprávy evangelikálního portálu The Christian Post (CP) z 21. prosince intenzivně zabývali výše zmíněným dilematem. Konstatovali, že „při vývoji vakcíny proti COVID-19 k žádným [novým] potratům nedošlo“ a že „užití vakcíny vyvinuté díky [někdejšímu] potratu nelze označit za formální spolupráci člověka s morálním zlem“. Podobně jako vatikánská nóta nicméně i oni uvedli, že jedinec nemůže být nucen jednat proti svému svědomí, takže státní úřady nemají právo k očkování nutit.
Podstatným aspektem této problematiky je ovšem i skutečnost, že k tomu, aby bylo očkování v boji proti COVID-19 účinné, nestačí, aby je podstoupila jen část společnosti. Uvedení protestantští teologové proto vakcinaci z etického hlediska označují za „silně doporučitelnou“. Nechat se očkovat proti COVID-19 je aktem „křesťanské lásky k bližnímu a ke společenství“. Není totiž možné milovat své bližní bez braní ohledu na zdraví druhých.
.jpg){kind=link}