Přední česká internetová média (např. iDNES.cz) dne 20. prosince 2020 obšírně referovala o tom, že ve věku osmasedmdesáti let odešel na věčnost evangelický duchovní a nejznámější český undergroundový písničkář Svatopluk Karásek.
I když Karásek složil mnoho písní i po roce 1989, podobně jako u Kryla nebo Hutky tato nová tvorba zůstala ve stínu předlistopadové „klasiky“. Tu posluchačům nejlepším způsobem zpřístupnilo nakladatelství Galén, které k písničkářovým sedmdesátinám vydalo dvojalbum Řekni ďáblovi ne.
Producent Lubomír Houdek, „dědic“ legendárního exilového vydavatelství Šafrán, na něm v nejlepší možné kvalitě vydal osmadvacet Karáskových písní z dob disentu a exilu, doplněných bookletem s obsáhlým průvodním slovem hudebního publicisty Jaroslava Riedela, texty a fotografiemi. První disk obsahuje šestnáct písniček natočených roku 1978 v Praze zvukařem Robinem Hájkem a vydaných o rok později v koprodukci švédského Šafránu a kanadské firmy Boží Mlýn na desce Say No to the Devil. Na druhém disku se objevuje přepis písní z Karáskovy první domácí desky Řek’s už ďáblovi ne?, vydané roku 1990 firmou Aske Globus International (šest písniček z památného vratislavského koncertu českých folkařů z počátku listopadu 1989 a šest studiových nahrávek z téhož „roku zázraků“).
Karáskovy písně z tohoto dvojalba budou moci ještě dlouho sloužit jako komentář k době komunismu, který by si snad zasloužil využití i při výuce dějepisu. Současně je ovšem třeba zdůraznit, že jde o komentář duchovní, jehož autor v sobě nikdy nezapřel křesťana a kazatele.
Sváťa Karásek se narodil dne 18. října 1942 v Praze v rodině, která jej nasměrovala k evangelické víře i k hledání uměleckého sebevyjádření. Přes svou svobodomyslnou povahu a neustálé konflikty s autoritami dokázal v roce 1968 absolvovat bohosloveckou fakultu. Ve stejném roce se oženil se Stáňou rozenou Žaludovou a nastoupil do farářské služby. Poté působil jako duchovní v Hvozdnici u Davle a v Novém Městě pod Smrkem, ale už po třech letech mu tehdejší režim, pobouřený jeho písničkami, natrvalo odňal státní souhlas k duchovenské činnosti.
Ve svých textech Karásek jedním dechem hlásal evangelium a reagoval na nastupující normalizaci. Svým zbožným farníkům například provokativně zpíval píseň Vy silní ve víře (1970) s otázkou „Když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?“ V ještě silnější písni V nebi je trůn (1971) dokonce vyzýval „vládce“ ke ztišení s hlavou v dlaních, které by jim umožnilo uvědomit si nepotlačitelnost pravdy, jejíž „hlavní sídlo“ je v nebi. Posluchači jeho písní byli ovšem především obyčejní lidé postižení tehdejší smutnou dobou, kterým Sváťa Karásek hlásal křesťanskou zvěst velmi originálním a oslovujícím způsobem. Jak později konstatoval jiný významný křesťanský disident a dnešní katolický biskup Václav Malý, měl „obrovské charisma zaujmout ty, kteří dosud o evangeliu nic neslyšeli“.
Současně s aktualizací biblické zvěsti Karásek také českým posluchačům nově zpřístupňoval klasické americké písně, jejichž melodie si vypůjčoval. I v jeho textech se objevovaly střípky ze starých spirituálů a gospelů, někdy homonymně rýmované s významově nesouvisejícími českými slovy. V písni Já jsem ňákej stounavej (1972) například její název rýmoval s anglickým „angel rolled the stone away“ (anděl kámen odvalil).
Když komunisté zakázali Karáskovi oficiální pastorační působení, jen mu tím usnadnili oslovování lidí, kteří se nezajímají o církev a náboženství, ale chtějí své životy naplnit opravdovostí a smyslem. Rozhodně tím také neumlčeli hlas křesťanského protestu proti totalitě a apelu na podřizování mocenské autority autoritě vyšší.
Z písní vzniklých v době, kdy Karásek po ztrátě státního souhlasu působil jako kastelán na hradě Houska, vyniká titulní skladba jeho alb Řekni ďáblovi ne (1974). Písničkář v ní odmítnutím ďábla, který „nikoho nevede správně“, zároveň odmítá i poslušnost vůči režimu. Podobné poselství obsahují také Báby (1976), v nichž Karásek s odkazem na hebrejské porodní báby, které podle první kapitoly knihy Exodus neuposlechly faraonova příkazu k zabíjení novorozených chlapců, říká: „Je lepší jak ta bába se Boha bát, než se bát lidí a slepě poslouchat.“
Houska se v polovině sedmdesátých let stala centrem českého undergroundu, do kterého přicházeli lidé typu členů skupiny The Plastic People of the Universe, básníka Jirouse či kytaristy Londýna a jeho manželky, písničkářky Dáši Vokaté. Spojení křesťanského duchovního s undergroundovou komunitou, známou „bohémským“ způsobem života, může být překvapivé jen pro ty, kdo si křesťanství pletou se spořádaností a moralizováním. Ve skutečnosti se biblická zvěst obrací spíš k lidem „na dně“ či v „podzemí“, což je právě možný překlad slova „underground“. Karásek to vyjádřil například písní Návštěva v pekle (1974) a z jiného úhlu pohledu v Kázání o zkáze Sodomy a Gomory (1975), v níž undergroundová komunita ztělesňuje radikálně odlišnou menšinu, kvůli níž se starozákonní Abraham domáhal u Hospodina odpuštění pro všechny obyvatele Sodomy: „Vždyť hrstka bláznů nakazí celý město, pár statečných spasí město v dobách zlých…“
Underground, označovaný také jako druhá (nezávislá) kultura, komunistickému režimu vadil natolik, že s ním uspořádal monstrproces. K lidem v něm souzeným patřil i Svatopluk Karásek, spolu s Londýnem zatčený v březnu 1976 přímo na Housce. Ve vězení složil jednu z verzí písně Je pozdě s konstatováním „možná jsme doma jen na chvilku hosty“ a také píseň Podobenství o zrnu a koukolu, která je právě místem svého vzniku významným svědectvím o všeobjímající toleranci hlásané v evangeliích (jde o parafrázi podobenství z Matoušova evangelia 13,24–30, podle níž křesťan má sice bojovat s „koukolem“ zla, nikdy s ním ale nesmí ztotožňovat druhé lidi).
Karásek byl odsouzen k osmi měsícům vězení. Po propuštění v listopadu 1976 začal s rodinou žít v Praze. Tam se hned dostal doprostřed dění vedoucího ke zrodu Charty 77, které navazovalo na projevy solidarity s oběťmi „procesu s undergroundem“. Stal se jedním z prvních signatářů Charty, živil se převážně jako myč oken a pokračoval ve svých aktivitách z doby před uvězněním. Státní bezpečnost však měla právě vůči rodinám typu Karáskových (s manželkou Stáňou měl Sváťa v té době tři malé děti) k dispozici víc než dost nátlakových prostředků. V dubnu 1980 se Karáskovi pod policejním tlakem vystěhovali do Vídně. V Žalmu na rozloučenou se předtím Sváťa s jobovským reptáním obrátil k Hospodinu, jenž „v duchu dobrotivém“ jenom přihlíží počínání těch, kteří „žerou duši člověka“. Uvedená píseň je však zajímavá především jako popis Karáskovy dvojí sounáležitosti s „církevními“ i „světskými“ lidmi.
Ve svobodném světě se Karásek paradoxně ocitl mezi lidmi, kteří o jeho výzvy k autentickému životu nestáli. Čeští emigranti se podle jeho zjištění zpravidla nenechávali oslovit ani evangeliem, ani výpověďmi folkových písničkářů. Jak konstatoval v písni Temný stíny (1983), „i tady duše chřadnou, nemaj pomoc žádnou, i zde vládnou prachy a strach“.
Nebylo divu, že se z Vídně přesunul do protestantštějšího Curychu, aby tam působil v církevní pastoraci mezi Švýcary. Své nové písně mohl hrát jen na setkáních exulantů z řad undergroundu, případně na Svobodné Evropě. K nejzajímavějším z nich patřil „Baltazar“ (1981), ve kterém Karásek s využitím starozákonního příběhu o Božím soudu nad babylónským králem z páté kapitoly knihy Daniel připomněl nejen vládcům, ale i sám sobě a každému z nás, „že jednou dojdem až na samý kraj“ a už teď bychom měli dbát o to, aby pak naše životy nebyly shledány lehkými.
Nikdy nepřestal myslet na své přátele v Československu, z nichž mnozí byli ještě i v roce 1989 ve vězení. Jako obvykle mezi nimi nechyběl básník Martin Jirous. Karásek mu vzdal písní Hadovky smrduté hold jako tomu, který „zpívá v lidském pekle, jen v ochraně Boží“.
V Přímluvě (starém spirituálu předělaném na přímluvnou modlitbu) pak 3. listopadu 1989 na koncertě v polské Vratislavi vyjádřil svou víru v Boží blízkost všem nespravedlivě pronásledovaným (lhostejno, zda křesťanům či nekřesťanům). Zpíval v ní o tom, že Petr Cibulka, František Stárek, Ján Čarnogurský a další političtí vězňové nejsou v kriminále sami, ale že tam s nimi „sedí Bůh“ a „pro ně zní andělský zpěv“. Strhující finále Karáskova vratislavského vystoupení představovala další nová píseň Ten den, v níž zpěvák vyjádřil svou jistotu („já to vím“), že pro všechny přijde den svobody: „Vězeňskou/ palandu už nikdo nestele v ten den, v ten den, co jsem se za to namodlil…“ Ve Vratislavi samozřejmě zaznělo i Řekni ďáblovi ne. O několik týdnů později mohl Karásek tuto svou nejslavnější píseň aktualizovat slovy o lidech, kteří řekli ďáblovi ne na Letné.
Hlavní rozměry Karáskova působení shrnuje jeho závěrečné zvolání z vratislavského koncertu: „Ať žije víra, Charta a underground!“ Po celou dobu normalizace vystupoval jako „disidentský“ obhájce politické svobody a „undergroundový“ obhájce svobodomyslného přístupu ke kultuře, především však jako obhájce víry.
Ta pro Karáska na rozdíl od náboženství představovala něco jednoznačně pozitivního. Definoval ji jako „něco, co tě přemohlo, co dobrovolně a svobodně chceš žít. Ne co si sám vymejšlíš, ale čemu jsi věrný, čemu důvěřuješ, co tě strhlo.“ Po návratu do vlasti v devadesátých letech zjišťoval, že otevřenost vůči víře je v postkomunistické české společnosti nevelká. O to důležitější je ovšem poukazovat na to, že víra (v takto definovaném smyslu) je vlastně podmínkou života, při kterém člověk není ve světě jen lhostejným divákem, ale nalézá naplnění svého lidství v tom, čemu (resp. komu) odevzdává své srdce.
Temné stíny doby, která za největší „ctnosti“ fakticky pokládala právě lhostejnost a přizpůsobivost, u nás stále přetrvávají. Sváťu Karáska to patrně nepřekvapovalo, protože už v exilu prorocky zpíval o tom, že „to nebude jiný“, protože „ty temný stíny na srdci jsou“.
Po návratu do vlasti se nepřestal angažovat ve veřejném životě, i když zůstal především kazatelem a písničkářem. Ještě v roce 2019 například podepsal veřejnou výzvu ministru vnitra Janu Hamáčkovi, aby podnikl kroky k přijetí sirotků z uprchlických táborů v Řecku, a nedávno se jeho podpis objevil i pod otevřeným dopisem premiérovi Andreji Babišovi, ve kterém desítky osobností upozornily na situaci v České televizi.
Od mozkové mrtvice, kterou utrpěl v roce 2010, se Svatopluk Karásek potýkal se zdravotními problémy. Zemřel 20. prosince 2020, tedy jen několik dní před slavností narození Krista, kterého celý život vyznával a hlásal.
K nekrologům, které se vzápětí dočkaly velké publicity, patřil článek „Sváťa přešel most“, publikovaný spisovatelem Jakubem Horákem v Deníku. V jejím názvu se objevuje parafráze písně Kázání o svatbě v Káni galilejské, která samozřejmě nechybí ani na dvojalbu Řekni ďáblovi ne. Jedná se o skladbu z roku 1972, s jejíž pomocí pastor Karásek vysvětloval starým a nemocným lidem ze svého sboru, že je nečeká smutný konec, ale naopak pozvání k hostině, na níž budeme pít víno radosti k oslavení a dovršení všeho dobrého, co jsme na této zemi mohli prožít. Horák z ní ve svém nekrologu cituje verše: „V svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: Další host, novej host k nám vešel na slavnost.“
KARÁSEK, Svatopluk: Řekni ďáblovi ne. Praha: Galén, 2012. 2 CD.
