Dne 17. prosince 2020 česká vláda schválila výjimku ze zákazu nočního vycházení, která umožní konání vánočních půlnočních mší. Stalo se tak na žádost ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Podle včerejší zprávy Radia Proglas bude nicméně i při těchto mších platit, že žádný kostel nesmí být zaplněn víc než z dvaceti procent míst k sezení a minimálně v jedné diecézi (plzeňské) budou půlnoční úplně zrušeny.
Letos by tedy nemělo dojít k tradičnímu návalu „jednoročáků“, tj. lidí, kteří chodí do kostela jen jednou za rok a mnohdy ani nevědí, jak si v něm počínat. To ovšem není dobře, protože církev a evangelium jsou zde pro všechny. To patrně platí i ve vztahu k těm, kteří mají image nezapadajících „opilců v půlnočním sboru“, jak o tom zpívá Leonard Cohen ve svém slavném hitu Bird on the Wire. Sociolog Zdeněk Nešpor se ve své monografii o náboženských prvcích ve folkové hudbě domnívá, že tento židovský, ale současně i o Kristu zpívající a „někde mezi“ stojící umělec tímto způsobem symbolicky vyjádřil svou pouze privátní „víru Leonarda Cohena“.
Poselství písně Bird on the Wire, úvodní skladby Cohenova alba Songs from a Room z roku 1969, nicméně leží jinde – ve velké otázce po smyslu života. Leonard Cohen sice v jejím refrénu explicitně mluví o hledání svobody („snažil jsem se po svém být svobodný“), zrovna tak by se ale dalo mluvit o hledání štěstí a vposledku právě o hledání smyslu. Toto hledání je vlastní každému člověku, i když je mnohdy provádíme jen nereflektovaně, metodou „pokus–omyl“.
Cohen sám zpívá o tom, že se snažil být „po svém“ šťastný, ale výsledkem bylo jen to, že „jako zvíře se svým rohem“ rozdrásal každého, kdo se k němu přiblížil. Nestal se šťastným člověkem, ale spíš „žebrákem opírajícím se o dřevěnou berlu“, který dospěl k závěru, že člověk od života „nesmí žádat příliš mnoho“.
Potud je Bird on the Wire jen velmi smutná píseň. Jediný verš z jejího závěru (který navíc ani není konstatováním, ale otázkou) však otevírá cestu z těsné cely smutku do ohromného prostoru naděje. Krásná dívka, která se k vypravěči vyklání „ve svých potemnělých dveřích“ (tedy také vůbec ne nějaká „světlá“ postava), v něm na něj volá: „Člověče, proč nežádat o víc?“
Připomíná to známou biblickou scénu ze zahrady Eden, v níž se Adam také s tragickým výsledkem „snažil být po svém svobodný“, a když už pak ani nemohl toužit po Bohu a ukryl se před Ním uprostřed stromoví v zahradě, Hospodin na něj volal: Kde jsi, člověče? (Genesis 3,9).
Cohenovou písní jsou vlastně vyjádřeny výpovědi obsažené v této otázce: Kde je smysl tvého života? Proč už jej nehledáš? Jsi jen žebrákem opírajícím se o své berličky, ale nemusíš jím být. Můžeš „žádat o víc“. Můžeš, ba musíš hledat naplnění toho, k čemu jsi byl stvořen, k čemu jsi jako člověk byl povolán.
Dívka obracející se v Bird on the Wire k vypravěči nám připomíná, že ani uprostřed temnot svého života nesmíme ztratit touhu opravdu žít. Po její bok by se dal zařadit i titulní „pták na drátě“ připravený vzlétnout, anebo i „rytíř z nějaké staromódní knihy“. Ten sice lidem v dnešní sekulární společnosti, která ztratila vášeň pro hledání smyslu života, může připomínat Dona Quijota, ale to jen proto, že se na rozdíl od nich nechává vést touhou po dobru a lásce.
Dnes je zřejmě potřeba být „jako opilec v půlnočním sboru“, vypadávající z role, kterou od nás doba očekává, či „jako červ na háčku“, který naplňuje své určení, aby tak na něj rybář mohl chytit rybu. Jen takovéto nepohodlné či bolestné role mohou být cestou ke smyslu, k němuž hledání svobody špatně, ale přece odkazuje. Tím, čím doopravdy trpíme, nejsou životní zkoušky, ale to, že v nich přestáváme hledat tento smysl. Ve středu písně Leonarda Cohena stojí otázka, kterou sami sobě i druhým musíme klást: Proč se spokojovat jen s berličkami tohoto světa a nežádat o víc?
