Papež František vydal u příležitosti 150. výročí prohlášení svatého Josefa za patrona celé katolické církve apoštolský list Patris corde (Otcovským srdcem), kterým na období od 8. prosince 2020 do 8. prosince 2021 vyhlásil Rok sv. Josefa, spojený mj. se zvláštními odpustky. Text listu byl hned v den jeho vydání na stránkách RadioVaticana.cz zveřejněn v překladu vedoucího české sekce vatikánského rozhlasu P. Glasera (od Nového roku jej v této funkci vystřídá P. Vacík).
Papežův list představuje pro každého křesťana možnost hlouběji proniknutí do příběhu svatého Josefa a Svaté rodiny a načerpat v něm inspiraci pro vlastní život. Jde ovšem o příběh zvláště v dnešní době poněkud citlivý vzhledem ke zvláštní povaze Josefova manželství s Pannou Marií; zatímco pro středověk bylo tzv. josefské manželství duchovním ideálem, dnešní většinová společnost má pro ně spíš jen nepochopení (nebo rovnou posměšky), což se někdy týká dokonce i nekatolických křesťanů. Katolické chápání svazku mezi Josefem a Marií naproti tomu papež Lev XIII. ve své svatojosefské encyklice Quamquam pluries vysvětluje takto:
„Důstojnost Matky Boží nesporně stojí tak vysoko, že nemůže být nic vznešenějšího. Protože však mezi nejsvětější Pannou a svatým Josefem byl uzavřen manželský svazek, nelze pochybovat o tom, že se svatý Josef přiblížil jako nikdo jiný oné nejvyšší důstojnosti, jakou Bohorodička nesmírně vyniká nad všechny tvory. Manželství je nejvyšší spojení a přátelství, s nímž je podle jeho povahy spojeno i vzájemné sdílení dober. Když tudíž dal Bůh svaté Panně Josefa za manžela, dal jí ho jistě nejenom jako životního druha, svědka jejího panenství a ochránce její cti, ale také proto, aby měl svým manželským svazkem podíl na její vynikající důstojnosti.“
Encyklika papeže Lva byla vydána o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie z 15. srpna 1889. Již roku 1870 papež Pius IX. o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie z 8. prosince publikoval dekret Quemadmodum Decus, prohlašující sv. Josefa patronem a ochráncem církve. Pius XI. v závěru své encykliky proti komunismu Divini Redemptoris, vydané o svátku sv. Josefa z 19. března 1937, také záštitě a ochraně tohoto „nejmocnějšího ochránce církve“ svěřil všechno její úsilí „horlivě odporovat snahám bezbožných komunistů“.
Dala by se samozřejmě uvést i josefská vyjádření řady dalších papežů (budiž zmíněn ještě alespoň svátek sv. Josefa dělníka, vyhlášený 1. května 1955 Piem XII.), avšak už z uvedených příkladů je zřejmá kontinuita, s níž papež František, nerozumnými tradicionalisty mnohdy trapně označovaný za jakéhosi progresivistu či neomarxistu, ve skutečnosti navazuje na své předchůdce a tradiční katolickou zbožnost. Jak jinak lze vnímat například jeho zmínku v poznámce k Patris corde, podle níž se už přes čtyřicet let denně po ránu modlí k sv. Josefovi „modlitbu, vzatou z jedné modlitební knížky, vydané v 19.století“? Ta obsahuje milou „provokaci“ sv. Josefa vyjádřenou slovy: „Ať mi neříkají, že jsem tě vzýval nadarmo, a poněvadž s Ježíšem a Marií můžeš všechno, ukaž mi, že tvoje dobrota je tak velká jako tvoje moc.“
V úvodu svého listu papež píše, že se chce podělit o několik reflexí „o této nezvyklé postavě“, aby „ústa mluvila to, čeho je srdce plné“. Tato touha v něm vzrůstala v průběhu pandemie ve vztahu k bezpočtu obyčejných lidí, kteří se „snaží nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost“ a kteří „mohou ve svatém Josefovi, nepovšimnutém muži, všedním, diskrétním a skrytém člověku nalézt přímluvce, pomocníka a průvodce těžkými časy“. Na pandemii František nepochybně naráží i v pasáži, ve které uvádí, že „jako Bůh řekl našemu světci: ,Josefe, synu Davidův, neboj se‘ (Mt 1,20), patrně opakuje také nám: ,Nebojte se!‘. Je třeba odložit vztek i zklamání a dát – nikoliv světskou útrpností, nýbrž doufající statečností – prostor tomu, co jsme nevolili a přece existuje. Takovýto způsob akceptace života nás uvádí do hlubšího smyslu.“
Františkovy reflexe nepřekypují originalitou, ale naopak navazují na slova jeho předchůdců. Papež například cituje slova z homilie Pavla VI. z 19. března 1966 o tom, že sv. Josef ze svého života učinil „službu, obětoval ho mysteriu vtělení a souvisejícímu vykupitelskému poslání, použil moc, která mu patřila podle Zákona ve Svaté Rodině, aby cele odevzdal sebe, svůj život a svoji práci, přetvořil svoje lidské povolání k rodinné lásce v nadlidskou oběť sebe, svého srdce a všech schopností, v lásku danou do služeb Mesiáše, vyrůstajícího v jeho domě“.
Důraz je položen na to, co říká jíž název listu, že totiž Josef miloval Ježíše „otcovským srdcem“. V době dnešní krize rodiny, která je především krizí otcovství, může být svatý Josef vzorem manžela a otce, který je skutečným ochráncem ženy a dítěte.
S odkazem na román Jana Dobraczyńského Stín otce papež popisuje Josefovo otcovství jako „pozemský stín nebeského Otce“. Otcovství nejen biologické, ale i faktické a metaforické definuje takto: „Otec se nerodí, nýbrž stává se jím. A nelze se jím stát pouze přivedením dítěte na svět, nýbrž akceptací zodpovědné péče o ně. Pokaždé, když někdo přijme odpovědnost za život někoho druhého, v jistém smyslu tak prokazuje otcovství. […] Pokaždé, když jsme v situaci, kdy vykonáváme otcovství, musíme si vždycky připomínat, že nikdy nejde o výkon vlastnictví, nýbrž o ,znamení‘, odkazující k vyššímu otcovství.“
V dané souvislosti je v dnešní době, která tak nerozumí nebo nechce rozumět slovu „čistota“, velmi důležitý také výklad Svatého Otce o tom, že čistota je vlastně totožná se svobodou a s pravou láskou:
„Být otcem znamená dát synovi zkušenost života, reality. Nikoli jej zadržovat a věznit, nikoli jej vlastnit, nýbrž uschopnit k rozhodnutím, svobodě a východiskům. Možná proto tradice nazývá Josefa otcem ,nejcudnějším (nejčistším)‘. Není to pouze afektivní přívlastek, nýbrž syntéza postoje, který vyjadřuje opak majetnictví. Cudnost (čistota) je svoboda od majetnictví ve všech oblastech života. Jedině cudná (čistá) láska je opravdu láskou. Láska, která chce vlastnit, je nakonec vždycky ohrožením, uvězňuje, dusí a činí nešťastnými. Sám Bůh miluje člověka čistou láskou, dává mu také svobodu pochybit a stavět se na odpor. Logika lásky je vždycky logikou svobody, a Josef dovedl milovat mimořádně svobodně. Nikdy nestavěl sebe do středu. Uměl opustit střed a činit středem svého života Marii a Ježíše.“
.jpg){kind=link}