Dnešek je Dnem lidských práv. Na některých školách (např. na Gymnáziu Polička) budou při této příležitosti pro žáky či studenty připraveny prezentace aktivistů Amnesty International (AI). Katolické školy by však mezi ně patřit neměly, protože Svatý stolec katolíky už před třinácti lety před směřováním AI varoval.
Den lidských práv se slaví každoročně 10. prosince na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Připomínání tohoto dokumentu je jistě správné i v křesťanském prostředí. Deklarace pojímá lidská práva způsobem, na kterém by se mohli shodnout všichni bez ohledu na víru či nevíru. Je v souladu s přirozenoprávním pohledem a neobsahuje nic z dnes tak častého „doplňování“ katalogů lidských práv na základě nikoliv přirozeného zákona, ale určité ideologie. Křesťan v ní ovšem může postrádat zmínku o právech nenarozených dětí.
Konsensus na poli lidských práv, který se zdál být možný v době vzniku Deklarace, se nicméně dnes jeví jako mnohem méně možný než tehdy. Agenda AI by mohla spojovat věřící i nevěřící dobré vůle pouze v případě, že by zůstala omezena na úkoly, které si tato organizace vytkla při svém vzniku. K těmto původním úkolům patřilo především sledování situace vězňů svědomí v nesvobodných zemích, požadování spravedlivých soudních procesů či propuštění bezdůvodně vězněných, popřípadě ukončení krutostí typu mimosoudních poprav a mučení. Jedním z prvních vězňů, jehož propuštění AI po svém vzniku v roce 1961 požadovala, byl pražský arcibiskup Josef Beran. Zakladatelem AI byl britský právník a konvertita ke katolicismu Peter Benenson, který však brzy musel sledovat, jak se AI odchyluje od jeho původních ideálů, a již v roce 1967 z ní vystoupil.
V české křesťanské publicistice se „pádu Amnesty International“ věnoval Ignác Pospíšil, který 11. června 2010 v internetovém časopise Duše a hvězdy její vývoj shrnul poukazem na postupný proces, v němž se AI měnila z křesťansky orientované organizace na organizaci s orientací spíše opačnou:
„Amnesty International se vyprofilovala [jako] sympatická organizace a hnutí spolupracující se spoustou křesťanů po celém světě, křesťané tvořili významný podíl jejich členů, křesťané tvořili velký díl jí podporovaných vězňů. Organizace měla ovšem poměrně zásadní nedostatek – sama sebe definovala jako přísně neutrální, nevázající se na žádné náboženství, politický proud nebo ideologii. […] Dokud šlo především o vězně svědomí, problémy byly jen malé a AI si mohla na neutralitu poměrně zdařile hrát. Jenže rostla a její činnost dostávala širší záběr. A organizace, která dodnes pokrytecky tvrdí, že je ideologicky a nábožensky neutrální, se pochopitelně začala ideologicky zakotvovat a vymezovat. […] Se zhoršujícím se klimatem ve světě a poklesem vlivu křesťanů, se názorový profil i akční záběr organizace stával stále méně seriózní a stále méně slučitelný s křesťanstvím. Částečně za to mohla rozsáhlá infiltrace levicovými a antidiskriminačními ideologiemi, částečně volba snadných cílů. Je mnohem snazší zabývat se otázkou i minimálně nevelké až úplně sporné diskriminace někoho v nějaké demokratické zemi, než politickými vězni v Číně, o nichž budete jen těžko získávat informace. Jakkoliv tedy je to druhé blíže původním zájmům organizace, převládla v ní pohodlnost a ideologie a tak více pozornosti dnes AI věnuje tomu prvnímu.“
Tato kritika nemusí být zcela spravedlivá, ale postupný stále větší posun od ujímání se vězňů svědomí k aktivitám v duchu s křesťanstvím neslučitelných ideologií je zjevný. AI víceméně jen kopírovala vývoj mentality západní společnosti, která se jako celek křesťanství vzdaluje, to je však již samo o sobě známkou rezignace na univerzalitu lidských práv. Je totiž třeba rozlišovat mezi lidskými neboli přirozenými právy, odůvodnitelnými v rámci různých kultur a náboženství, a takzvanými „lidskými právy“, která jsou uznávána jen momentálně dominující částí jedné civilizace a o jejichž univerzalitě nemůže být řeč. Sem patří například konstrukty práv různých sexuálních menšin, které sice nejsou přijímány četným nezápadními kulturami, ale které se zjevně zařadily k prioritám činnosti AI.
K rozchodu mezi Amnesty International a křesťany nicméně došlo „až“ roku 2007, kdy AI učinila katastrofální rozhodnutí zasazovat se o legalizaci, bezplatnost a dostupnost umělých potratů. Současně s tím mnoho křesťanů z AI vystoupilo a tehdejší předseda papežské rady Iustitia ex pax kardinál Martino oznámil, že nevyhnutelným následkem takovéhoto rozhodnutí musí být zastavení jakéhokoliv financování AI ze strany katolických organizací. AI se ovšem touto špatnou cestou ubírá dodnes, neuznává právo počatých dětí na život a naopak označuje potrat za „právo“, i když se svou politiku snaží hájit argumentací, že nehájí potraty, ale jde jí o práva žen, jejichž zdraví je ohroženo či které byly vystaveny znásilnění nebo jinému porušení svých práv. Skutečnost, že počaté dítě je ve vztahu k tomuto porušení ženských práv bez jakékoliv viny, záměrně přehlíží.
Celá koncepce lidských práv, i v tak (svého času) úctyhodné organizaci jako je AI na jedné straně vystavěná na popření nejzákladnějšího práva, kterým je právo na život, a na straně druhé na někdy až směšném rozšiřování na nejrůznější (pseudo)práva nesouvisející s přirozeným zákonem, se dnes zdá být v krizi. Nikoliv ovšem v rámci židovskokřesťanské tradice, kde jsou lidská práva nezměnitelně daná Stvořitelem a definovaná v podstatě již v Desateru, které de facto obsahuje právo na odpočinek, na důstojné stáří, na život, na ochranu rodiny, na vlastnictví a majetek, na dobrou pověst atd. Tato lidská práva ovšem v Bibli kráčející ruku v ruce s lidskými povinnostmi. O těch obvykle sekulární pojetí nechtějí slyšet. Možná právě v tom spočívá základní rozdíl mezi náboženskými a ideologickými koncepty lidských práv.
n lidských práv se slaví každoročně 10. prosince na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Připomínání tohoto dokumentu je jistě správné i v křesťanském prostředí. Deklarace pojímá lidská práva způsobem, na kterém by se mohli shodnout všichni bez ohledu na víru či nevíru. Je v souladu s přirozenoprávním pohledem a neobsahuje nic z dnes tak častého „doplňování“ katalogů lidských práv na základě nikoliv přirozeného zákona, ale určité ideologie. Křesťan v ní ovšem může postrádat zmínku o právech nenarozených dětí.
Konsensus na poli lidských práv, který se zdál být možný v době vzniku Deklarace, se nicméně dnes jeví jako mnohem méně možný než tehdy. Agenda AI by mohla spojovat věřící i nevěřící dobré vůle pouze v případě, že by zůstala omezena na úkoly, které si tato organizace vytkla při svém vzniku. K těmto původním úkolům patřilo především sledování situace vězňů svědomí v nesvobodných zemích, požadování spravedlivých soudních procesů či propuštění bezdůvodně vězněných, popřípadě ukončení krutostí typu mimosoudních poprav a mučení. Jedním z prvních vězňů, jehož propuštění AI po svém vzniku v roce 1961 požadovala, byl pražský arcibiskup Josef Beran. Zakladatelem AI byl britský právník a konvertita ke katolicismu Peter Benenson, který však brzy musel sledovat, jak se AI odchyluje od jeho původních ideálů, a již v roce 1967 z ní vystoupil.
V české křesťanské publicistice se „pádu Amnesty International“ věnoval Ignác Pospíšil, který 11. června 2010 v internetovém časopise Duše a hvězdy její vývoj shrnul poukazem na postupný proces, v němž se AI měnila z křesťansky orientované organizace na organizaci s orientací spíše opačnou:
„Amnesty International se vyprofilovala [jako] sympatická organizace a hnutí spolupracující se spoustou křesťanů po celém světě, křesťané tvořili významný podíl jejich členů, křesťané tvořili velký díl jí podporovaných vězňů. Organizace měla ovšem poměrně zásadní nedostatek – sama sebe definovala jako přísně neutrální, nevázající se na žádné náboženství, politický proud nebo ideologii. […] Dokud šlo především o vězně svědomí, problémy byly jen malé a AI si mohla na neutralitu poměrně zdařile hrát. Jenže rostla a její činnost dostávala širší záběr. A organizace, která dodnes pokrytecky tvrdí, že je ideologicky a nábožensky neutrální, se pochopitelně začala ideologicky zakotvovat a vymezovat. […] Se zhoršujícím se klimatem ve světě a poklesem vlivu křesťanů, se názorový profil i akční záběr organizace stával stále méně seriózní a stále méně slučitelný s křesťanstvím. Částečně za to mohla rozsáhlá infiltrace levicovými a antidiskriminačními ideologiemi, částečně volba snadných cílů. Je mnohem snazší zabývat se otázkou i minimálně nevelké až úplně sporné diskriminace někoho v nějaké demokratické zemi, než politickými vězni v Číně, o nichž budete jen těžko získávat informace. Jakkoliv tedy je to druhé blíže původním zájmům organizace, převládla v ní pohodlnost a ideologie a tak více pozornosti dnes AI věnuje tomu prvnímu.“
Tato kritika nemusí být zcela spravedlivá, ale postupný stále větší posun od ujímání se vězňů svědomí k aktivitám v duchu s křesťanstvím neslučitelných ideologií je zjevný. AI víceméně jen kopírovala vývoj mentality západní společnosti, která se jako celek křesťanství vzdaluje, to je však již samo o sobě známkou rezignace na univerzalitu lidských práv. Je totiž třeba rozlišovat mezi lidskými neboli přirozenými právy, odůvodnitelnými v rámci různých kultur a náboženství, a takzvanými „lidskými právy“, která jsou uznávána jen momentálně dominující částí jedné civilizace a o jejichž univerzalitě nemůže být řeč. Sem patří například konstrukty práv různých sexuálních menšin, které sice nejsou přijímány četným nezápadními kulturami, ale které se zjevně zařadily k prioritám činnosti AI.
K rozchodu mezi Amnesty International a křesťany nicméně došlo „až“ roku 2007, kdy AI učinila katastrofální rozhodnutí zasazovat se o legalizaci, bezplatnost a dostupnost umělých potratů. Současně s tím mnoho křesťanů z AI vystoupilo a tehdejší předseda papežské rady Iustitia ex pax kardinál Martino oznámil, že nevyhnutelným následkem takovéhoto rozhodnutí musí být zastavení jakéhokoliv financování AI ze strany katolických organizací. AI se ovšem touto špatnou cestou ubírá dodnes, neuznává právo počatých dětí na život a naopak označuje potrat za „právo“, i když se svou politiku snaží hájit argumentací, že nehájí potraty, ale jde jí o práva žen, jejichž zdraví je ohroženo či které byly vystaveny znásilnění nebo jinému porušení svých práv. Skutečnost, že počaté dítě je ve vztahu k tomuto porušení ženských práv bez jakékoliv viny, záměrně přehlíží.
Celá koncepce lidských práv, i v tak (svého času) úctyhodné organizaci jako je AI na jedné straně vystavěná na popření nejzákladnějšího práva, kterým je právo na život, a na straně druhé na někdy až směšném rozšiřování na nejrůznější (pseudo)práva nesouvisející s přirozeným zákonem, se dnes zdá být v krizi. Nikoliv ovšem v rámci židovskokřesťanské tradice, kde jsou lidská práva nezměnitelně daná Stvořitelem a definovaná v podstatě již v Desateru, které de facto obsahuje právo na odpočinek, na důstojné stáří, na život, na ochranu rodiny, na vlastnictví a majetek, na dobrou pověst atd. Tato lidská práva ovšem v Bibli kráčející ruku v ruce s lidskými povinnostmi. O těch obvykle sekulární pojetí nechtějí slyšet. Možná právě v tom spočívá základní rozdíl mezi náboženskými a ideologickými koncepty lidských práv.
