Na dnešek připadá 115. výročí uzákonění odluky církve od státu ve Francii. Ve spojení se zákonem z 9. prosince 1905 Francouzská republika dodnes zůstává jedinou evropskou zemí, která striktně praktikuje odlukový model (přičemž se v protikladu k americkému modelu nejedná o odluku vůči církvím přátelskou, ale naopak o vzor odluky, který svého času převzal i Sovětský svaz). Dnes všechny ostatní „sekulární“ země Západu uplatňují model kooperace státu s církvemi a sekularismus je v nich založen na tom, že stát není spojen se žádným náboženským vyznáním. Ve Francii naopak sekularismus připomíná spíš státní náboženství, které stát vnucuje všem svým občanům.
Poprvé bylo ve Francii protikřesťanské státní náboženství zavedeno za jakobínské diktatury, která křesťanství dne 7. listopadu 1793 oficiálně zrušila a nahradila kultem Rozumu. Po jejím pádu se pronásledování katolíků v revoluční Francii začalo zmírňovat. Na rozdíl od prvních let Velké francouzské revoluce, v nichž byla církev násilně začleňována do revolučního státu, byl nyní nastolen model označitelný jako odluka. Ten trval od roku 1794 do roku 1801, kdy Napoleon uzavřel s církví konkordát.
Po celé 19. století nicméně Francie zůstávala místem bojů mezi liberály a katolíky. Ten se v jiných evropských zemích koncem století zmírňoval, ve Francii však naopak eskaloval a posléze vedl k přijetí již zmíněného zákona o odluce jako pomyslné Magny charty republikánského „laicismu“. Generální sekretář České biskupské konference P. Stanislav Přibyl v článku „Stát a církev ve Francii dnes“ publikovaném v Katolickém týdeníku č. 25/2018 uvádí:
„[Necelých sto let po Velké francouzské revoluci] byl použit poprvé pojem laický stát a laicismus, francouzsky laïcité. Učinil tak roku 1871 francouzský politik Ferdinand Buisson, který bojoval za zrušení výuky náboženství na státních školách. Francie byla na přelomu 19. a 20. století rozdělena na nesmiřitelné tábory stoupenců konkordátu z roku 1801 (klerikálů) a republikánů. Nejen tento spor byl příčinou velkého sociálního napětí. Roku 1904 byl konkordát vypovězen a přerušeny diplomatické styky se Svatým stolcem. Zákon z 9. prosince 1905 následně situaci radikálně vyřešil. Článek 1 zajišťuje všem svobodu vyznání. Článek 2 píše, že Francouzská republika neuznává, nefinancuje ani nepodporuje žádné náboženství. Od 1. ledna 1906 byly zrušeny všechny rozpočty státu, samospráv a dalších institucí, které podporovaly výkon náboženství. Budovy určené kultu i zázemí života církví se staly majetkem státu nebo samospráv. Tento původně nepřátelský model odluky církví a státu se postupem doby přece jen začal blížit modelu určité kooperace – zvláště od roku 1958, kdy bylo na počátku Páté republiky uznáno církevní školství a začalo být státem podporováno.“
I když tradice bojovného ateismu v průběhu 20. století slábla, četné jeíí relikty zůstávaly a nabyly posléze nového významu ve chvíli, kdy v době rozpadu francouzské koloniální říše začali do Francie masově přicházet muslimští přistěhovalci z někdejších kolonií. Tragickou roli nakonec sehrál známý týdeník Charlie Hebdo, proslulý brutálním antikatolicismem a blasfemickým „humorem“. Ten sice existoval jen v letech 1969–1981, kdy pro finanční potíže zanikl, ale o dalších jedenáct let později byl obnoven.
Jeho redaktoři zřejmě zpočátku nevzali příliš vážně skutečnost, že na rozdíl od mírumilovných katolíků se muslimové ve vztahu k hanobení toho, co je jim nejsvětější, nespokojí jen s platonickými protesty. Roku 2006 přetiskli karikatury proroka Muhammada, které předtím způsobily poprask v Dánsku. Stali se jakými zajatci radikálního laicismu, kteří od protináboženských provokací, od nich všeobecně očekávaných, už ani nemohli upustit. Publikovali například i Prorokovy pornografické kresby (ale také krajně hanebnou kresbu Nejsvětější Trojice!) a roku 2015 byli povražděni islamisty. To se však stalo zase jen součástí bludného kruhu, v němž laicisté na útoky „náboženských“ teroristů reagují zase jen ještě vystupňováním svých blasfemií pod heslem „obrany svobody slova“.
I když se ve Francii nedávno nebývale vedla i jednání státu se zástupci náboženských komunit o možných úpravách zákona z roku 1905, neblahý princip laïcité nutící občany k tomu, aby byli na veřejnosti sekularisty a jen v soukromí věřícími, zůstává zachován. Na jeho základě došlo mj i k přijetí klasicky „laicistického“ zákona o zákazu náboženských symbolů ve státních školách z roku 2004, způsobujícího zejména muslimským dívkám velkou frustraci (některé z nich posléze nalezly prostor svobody v katolických církevních školách). Žalostná byla například i kauza z roku 2017, kdy Nejvyšší správní soud na základě zákona z roku 1905 nařídil odstranění kříže z pomníku Jana Pavla II. v bretaňském Ploërmelu.
V současnosti se křesťané a laicisté jistě snadnou shodnou na tom, že je zcela nezbytné něco učinit proti stále hrozivějšímu islamistickému terorismu, který si ostatně mezi svými oběťmi nevybírá. Otázka však zní, zda lze radikalizaci muslimů ve Francii čelit dalším radikálním vnucováním republikánské ideologie laïcité.
Po atentátu v kostele v Nice přišel francouzský prezident Macron s požadavkem, aby se představitelé islámu ve Francii zavázali k dodržování pravidel takzvané Charty republikánských hodnot a odmítli politický islám i jakékoliv zahraniční vměšování. Mons. Václav Malý, pražský pomocný biskup a muž spojený s morální autoritou v oblastech typu lidských práv, k tomuto požadavku dne 4. prosince 2020 v rozhovoru pro ČRo 2 zaujal možná až překvapivě jednoznačný postoj. Přivítal jej jako „dobrý krok“ a cestu k tomu, aby bylo islamistům zabráněno v používání násilných prostředků a demagogie.
