Podle zprávy stránek RadioVaticana.cz z 30. listopadu 2020 ani letošní pandemie nezabránila pravoslavně-katolickému setkání, konanému vždy v tento den v sídle Ekumenického patriarchátu v Istanbulu. 30. listopadu tradičně navštěvuje patriarchu buď přímo papež, anebo oficiální vatikánská delegace. Tu letos vedl předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Kurt Koch. Na závěr Božské liturgie konané v patriarchálním chrámu sv. Jiří delegace předala patriarchovi Bartolomějovi poselství papeže Františka. Ten se s patriarchou zatím naposled setkal 20. října letošního roku na mezináboženském mítinku za mír na římském Kapitolu a také ve svém poselství zdůraznil mj. úkoly křesťanských církví i dalších náboženských tradic na poli mírové spolupráce. Zároveň se samozřejmě dotkl i problematiky ekumenického znovusjednocení katolíků a pravoslavných.
Řím a Konstantinopol (po dobytí Turky z roku 1453 přejmenovaná na Istanbul) představují odedávna církevní metropole klíčové pro vzájemné vztahy mezi západními a východními křesťany. V novověku ovšem do těchto vztahů vedle Říma a Konstantinopole označované za „druhý Řím“ vstupuje (obvykle nepříliš šťastně) i „třetí Řím“, za který se po muslimském dobytí Konstantinopole začala prohlašovat Moskva.
„Druhý Řím“ byl založen císařem Konstantinem Velikým, známým zároveň jako panovník, který roku 313 křesťanům v římské říši udělil svobodu a rovnoprávnost. Konstantinopol se politicky stala metropolí východní části impéria, církevně však představovala jen jedno ze sídel nejvýznamnějších východních biskupů (patriarchů), k nimž patřily i Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie, z hlediska dějin starověkého křesťanství mnohem důležitější. Na Východě každopádně odedávna existují čtyři významné církevní metropole, zatímco na Západě jen jediná – Řím, jehož politický význam sice v době pozvolného rozpadu západořímské říše poklesl, ale zato byl nábožensky unikátní jako sídlo nástupců prvního římského biskupa, sv. Petra, kterému sám Kristus udělil prvenství mezi apoštoly a označil jej za skálu, na níž zbuduje svou církev (Matouš 16,18).
Konstantinopolští patriarchové se naproti tomu začali označovat za nástupce Petrova bratra sv. Ondřeje. Zatímco pro Západ se papežové stali nezpochybnitelnou autoritou, na křesťanském Východě panovaly ve vztahu k autoritě Říma různé názory. Častá zde byla představa, že zásadní církevní rozhodnutí mají přijímat biskupové celé církve na ekumenických koncilech nebo aspoň společně patriarchové výše zmíněných metropolí. Spornou otázkou přitom nepředstavoval ani tak primát Říma jako spíš jeho právní pravomoc.
V době, kdy na Západě neexistovalo římské císařství (476–800), opětovně stoupal význam Konstantinopole, jež byla nadále sídlem východořímského (byzantského) císaře. To ovšem zároveň znamenalo, že autorita konstantinopolských patriarchů vesměs nebyla nezávislá, ale stála ve stínu císařské. V průběhu velké expanze nově vzniklé islámské říše v 7.–8. století ovládli všechna další sídla východních patriarchů muslimové, zatímco Konstantinopol se jim prozatím ubránila.
To vedlo k situaci, kdy už nejen na Západě, ale fakticky i na Východě existovalo jen jediné opravdu významné centrum, přičemž se Řím a Konstantinopol neubránily vzájemné rivalitě. Po obnovení západního císařství za Karla Velikého vzrostl i politický rozměr této rivality. Ta se projevovala i v církevní rovině mj. tím, že konstantínopolští patriarchové začali stabilně používat označení „ekumeničtí“ (všeobecní), a přisvojovat si tak vlastně nárok podobný papežskému.
V době sporu papeže Mikuláše I. s byzantským císařem Michaelem III. a „jeho“ patriarchou Fótiem, kterého papež neuznával a za právoplatného patriarchu označoval jeho císařem sesazeného předchůdce Ignatia, došlo v roce 867 ke tři roky trvajícímu rozkolu (schizmatu) mezi oběma částmi křesťanstva.
V mnohem závažnější podobě se konflikt opakoval o dvě století později. Zkomplikovala jej skutečnost, že vedle rozdílů spíše jen politického či disciplinárního rázu se vyskytl i problém rázu věroučného, spojený s tzv. filioque („a Syna“). Toto slovo bylo v římské liturgii od roku 1014 doplněno do článku vyznání víry, hovořícího o tom, že „Duch Svatý vychází z Otce [a Syna]“. Podle konstantinopolských teologů se tím Západ dopustil hereze a navíc ještě neoprávněného zásahu do vyznání víry, které bylo přijato ekumenickým koncilem a mohlo by být podle východního názoru změněno také zase jen všeobecným koncilem. Křesťanský Západ, který obě verze odedávna používal alternativně, patrně rozhorlení východních církevních představitelů ani příliš nechápal.
Filioque však společně s nevelkými spory ohledně celibátu, rozvodu, očistce, obřadů apod. a samozřejmě i ve spojení s otázkou papežské právní svrchovanosti nad ostatními biskupy a také s mocenskopolitickými zájmy přispělo k Velkému schizmatu z roku 1054. V tomto roce došlo při návštěvě papežského legáta kardinála Humberta v Konstantinopoli k projevům nekřesťanské arogance na obou stranách, které vyvrcholily vzájemnou exkomunikací, při níž Humbertova delegace jménem papeže dala do klatby konstantinopolského patriarchu Michala Kerularia a jeho stoupence a patriarchou svolaná synoda vše oplatila stejnou mincí.
Četné pokusy o znovusjednocení, probíhající až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky z roku 1453, zůstaly bezúspěšné nebo přinesly jen krátkodobé úspěchy, protože vzájemné odcizení obou částí církve už bylo příliš velké. K prohloubení trhliny mezi nimi výrazně přispělo i dobytí a vyplenění Konstantinopole západními křižáky z roku 1204 a dočasné zřízení latinského patriarchátu v tomto řeckém městě.
Dodnes trvající osmanská vláda nad někdejším byzantským křesťanstvím se vesměs projevovala negativně (viz např. letošní již druhé proměnění někdejšího chrámu Hagia Sofia v mešitu). Někdejší Konstantinopol však zůstala sídlem Ekumenického patriarchátu a ztráta politického spojení s křesťanským císařstvím mohla tamější církvi i duchovně prospět. Její postoje vůči jiným křesťanům se staly mnohem pokornějšími.
Výše zmíněné nynější poselství papeže Františka patriarchovi připomíná, že konstantinopolský patriarchát vyjádřil touhu po ekumenické jednotě ještě dříve, než katolická církev a další církve zahájily pravidelný dialog. Cituje v tomto kontextu encykliku Svatého synodu vydanou roku 1920, podle níž platí, že „jsou-li církve inspirovány láskou a kladou ji nade všechno ostatní ve svém posuzování druhých a ve vztazích mezi sebou, namísto zvětšování a rozšiřování existujících nesouladů, budou schopny je zmírňovat a umenšovat, nakolik je to možné“.
V roce 1964 tehdejší patriarcha Athenagoras žertoval o tom, že se chce pozdravit s papežem poté, co spolu pět set let nemluvili. V tomto roce skutečně došlo k vzájemnému setkání mezi ním a papežem Pavlem VI. v Jeruzalémě. V následujícím roce – na závěr Druhého vatikánského koncilu – papež a konstantinopolský patriarcha symbolicky odvolali klatby z roku 1054.
O svátku sv. Ondřeje z roku 1979 přicestoval do Konstantinopole papež Jan Pavel II., aby se tam setkal s tehdejším patriarchou Demetriem a vyjádřil vůli kráčet cestou vedoucí k obnovení plné vzájemné jednoty. V roce 2001 se pak papež také omluvil za dobytí Konstantinopole katolickými křižáky z roku 1204.
V roce 2006 slavili na svátek sv. Ondřeje společnou bohoslužbu patriarcha Bartoloměj a papež Benedikt XVI. Ten při této příležitosti připomněl přínos východní církve pro teologii a upevňování víry včetně skutečnosti, že se v této části světa konaly staré ekumenické koncily, které představují průvodce na cestě k plné jednotě.
29. listopadu 2014 Istanbul navštívil papež František, aby patriarchovi oplatit jeho o rok dřívější návštěvu Říma z doby Františkova uvedení do úřadu. Při vzájemném setkání papež podle nynější zprávy Radiovaticana.cz zdůraznil bratrský vztah Petra a Ondřeje:
„Byli pokrevními bratry, avšak setkání s Kristem je proměnilo v bratry ve víře a v milosrdné lásce. A v tomto radostném večeru, při této modlitební vigilii bych chtěl především zdůraznit: Byli bratři v naději – a naděje nezklame! Jaká je to milost, Svatosti, že můžeme být bratry v naději Zmrtvýchvstalého Pána! Jaká milost – a jaká odpovědnost – že můžeme kráčet společně v této naději, podpíráni přímluvou svatých bratří apoštolů Ondřeje a Petra! A s vědomím, že tato společná naděje nezklame, nikoli proto, že je založena na nás a našich ubohých silách, nýbrž na Boží věrnosti.“
.JPG){kind=link}