Moudří trapističtí mniši z opatství Nový Dvůr adresovali 27. listopadu 2020 svým přátelům a zákazníkům předadventní pozdrav začínající slovy: „Již za několik hodin vkročíme do adventu. Právě tato liturgická doba nám ukazuje, jak hluboký smysl má orientovat se v našich životech ne k něčemu, ale naopak k Někomu, k Ježíši Kristu, jehož narození si právě o Vánocích připomínáme. […] Advent by měl být dobou zklidnění, ztišení a otevření se našim nejbližším, obzvláště všem, kteří se nachází v náročnější situaci a vykračují po strastiplné cestě. A samozřejmě Tomu, kdo právě přichází. Neboť právě tato doba s sebou přináší očekávání, naději, lásku a pochopení našeho života.“
Věnec se čtyřmi svícemi postupně rozsvěcovanými o jednotlivých adventních nedělích symbolizuje očekávání Krista přicházejícího jako Světlo, které temnoty tohoto světa nemohou pohltit. Zároveň je i symbolem věnce vítězů, který ve spojení s příchodem Krista do našeho života budeme moci získat. Je ovšem třeba, aby byl „advent“, kterým je v jistém smyslu celý náš pozemský život, opravdu orientací k Někomu, ne pouze k něčemu. A aby také příprava na Vánoce nebyla jen přípravou dárků a hodování. Advent jako úvodní období církevního roku nemá vůbec nic společného s „tradičním“ označováním čtyř předvánočních nedělí jako železné, bronzové, stříbrné a zlaté neděle obchodního ruchu a konzumního šílenství.
Mnozí Evropané dnes už ani netuší, že největšími a nejstaršími křesťanskými svátky nejsou Vánoce, ale Velikonoce. Adventní a vánoční doba nicméně představuje až druhotnou analogii k době postní a velikonoční a svého významu nabývá právě jen ve spojení s Velikonocemi jako ústřední připomínkou spásné události v Kristu.
Náznaky adventní liturgie lze nalézat od 5. století v Ravenně a teprve od poloviny 6. století v Římě (kde se také poprvé objevilo čtyřtýdenní slavení jinde dlouho šestitýdenního adventu). V obou případech byl advent chápán jako příprava na slavení Narození Páně. Naproti tomu v Galii získala adventní doba postní ráz a byla chápána jako kající příprava na druhý příchod Kristův na konci dějin. Dnešní podoba adventu má oba tyto rozměry: jeho první část (do 16. prosince) je spojena s přípravou na druhý příchod Páně a teprve druhá, bezprostředně předvánoční část souvisí s přípravou na Narození Páně (první příchod). Proměnu rázu adventní podtrhuje charakter třetí neděle adventní, nazývané Gaudete (radujte se).
Vedle „kostelního“ liturgického rozměru může mít advent také rozměr rodinný. Je samozřejmě záhodno účastnit se nedělních bohoslužeb, popřípadě i mariánských rorátů ve všední dny, ale v letošním komplikovaném roce lze v případě nutnosti mnohé činit i doma, ať už jde o čtení příslušných biblických textů, zpěv adventních písní nebo i žehnání adventních věnců.
Jen prostřednictvím kněze lze ovšem přijmout všem katolíkům doporučovanou předvánoční svátost smíření. Jejím obrazem může být symbolická scéna z (v adventních liturgických čteních stále zaznívající) knihy proroka Izajáše. Ten na začátku svého prorockého působení spatřil zjevení Boží slávy, při kterém si ovšem současně také uvědomil svou hříšnost a vyznal ji, načež byl očištěn rozžhaveným uhlíkem z oltáře, kterým se seraf dotkl jeho úst se slovy zvěstujícími odpuštění a očištění (Iz 6,1–7).
Advent je dobou očekávání Toho, který nás přichází očistit a osvobodit. Velmi dobrou metaforou tohoto adventního očekávání může být situace vězně, jenž ve své cele čeká na vysvobození z vězení. Jan Zahradníček v jedné z básní své vězeňské sbírky Dům strach hovoří o poselství, které překládal „do řeči vězňů / jako naději, / jako naději vysvobození, jež se blíží / hodinu za hodinou / ke všem věznicím světa.“ Advent (česky „příchod“) je vyhlížením příchodu Vysvoboditele, který jediný může otevřít brány našich vězení.
