Na tento měsíc připadá padesáté výročí smrti jedné z velkých kněžských osobností dvacátého století, dona Dolinda Ruotola. V češtině se lze s jeho zejména v těžkých časech mimořádně inspirativní spiritualitou seznámit zatím jen prostřednictvím útlé knížečky Novéna odevzdanosti, vydané již ve čtyřech vydáních brněnským Kartuziánským nakladatelstvím, a z textu nazvaného „Ježíši, ty se postarej!“, publikovaného letos v časopise Světlo a současně vydaného jako příloha zpravodaje Matice cyrilometodějské.
Dolindo se narodil v Neapoli dne 6. října 1882 jako páté z jedenácti dětí chudé rodiny. Jeho jméno, které znamená „Bolest“, vymyslel jeho otec, čestný a věřící, ale zároveň až krutě přísný muž. Dolindo se jej bál tak, že byl v důsledku strachu a utrpení, jak to sám formuloval, „hloupý jako neandrtálec“. Na gymnáziu musel hned první ročník dvakrát opakovat.
Dolindo se přesto cítil být povolán ke kněžství a po rozvodu rodičů v roce 1896 vstoupil do internátní školy misijního řádu lazaristů. I zde se projevoval jako neschopný se učit a byl vystavený šikanování ze strany spolužáků i učitelů. Podle svých slov však měl mystický zážitek ve chvíli, kdy se modlil k Panně Marii, aby mu pomohla stát se knězem, i když „je tak hloupý“. Hned po něm se poprvé pomodlil modlitbu úplného odevzdání se do Boží vůle podle svatého Alfonse Maria z Liguori, přičemž se tento úkon odevzdanosti stal jeho celoživotním programem.
Dál ovšem prožíval jedno pokoření za druhým. Roku 1903 požádal, aby mohl jít na misie do Číny a stát se mučedníkem. Jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že tuto touhu má sice od Boha, že však bude mučedníkem v srdci, a ne krví.
O dva roky později obdržel kněžské svěcení. Jako učitel gregoriánského zpěvu, nadaný komponista a nadějný mladý kněz, o kterém se hovořilo i jako o možném kandidátovi na biskupský stolec, začal projevovat známky pýchy a přehnané sebejistoty. Když byl však jen kvůli složení nějakého hudebního díla znovu vystaven šikaně, prožil očišťující vnitřní obnovu, při níž pochopil jak nicotnost lidských ctižádostí, tak i svou vlastní cestu k tomu, aby se stal nástrojem v Božích rukou.
S Boží pomocí začal postupně dosahovat toho, že nekonečnou řadu svých ponížení a soužení začal prožívat „jako uplakané dítě, které jde tam, kam ho Otec vede za ruku“. Cítil se stále více zničený, ale přece jen ne zavržený, i když v letech 1907–1908 byl vyšetřován inkvizicí a na čas zbaven všech kněžských pravomocí i možnosti přijímat svátosti (došlo k tomu poté, co po zkoumání jisté ženy vydal pozitivní posudek o jejích viděních, zatímco jiní je považovali za heretická). Bylo nařízeno i jeho vyloučení z misijní společnosti a po návratu domů byl dokonce považován za blázna či za posedlého.
Ruotolo se cítil být na pokraji smrti, zlomený a zničený, ale ve vztahu k církvi nikdy nezakolísal a nepřestal ji považovat za matku, která jej vede k naplnění Boží vůle. V tomto období nesmírného utrpení začal nadpřirozeně vnímat Ježíšův hlas ve svém nitru, kterým mu Pán mj. sdělil, že to byl On, kdo na rtech jeho otce zformuloval jméno „Dolindo“. Současně se u něj začala objevovat charizmata, jako například bilokace, přestože měl vůči výjimečným věcem tohoto druhu vyslovený odpor.
Roku 1910 sice dosáhl rehabilitace, ale již v následujícím roce byl opět povolán k vyšetřování inkvizicí (Posvátnou kongregací Svatého oficia) a umístěn do vyšetřovací cely pro kněze. V roce 1921 byl postaven před církevní soud. Došlo k odsouzení jeho rozhovorů s Kristem, které si podle závěrů soudu vymyslel. Šestnáct let byl suspendován z kněžské služby a teprve roku 1937 definitivně rehabilitován.
I později byl však vystaven mnoha nepříjemnostem, ústrkům ze strany církevních nadřízených a veřejným útokům. Mnohým vadila i jeho celoživotní chudoba. Velkou útěchou se pro něj stalo setkání s jiným známým knězem-trpitelem, dnes svatořečeným otcem Piem z Pietrelciny, ke kterému došlo v roce 1953. Oba spojovala nejen jednota v utrpení, ale i příslušnost k témuž řádu, protože Ruotolo patřil od roku 1920 do třetího řádu sv. Františka. Pro Ruotola bylo velmi důležité, že jej otec Pio ujistil, že si nic nenamlouvá, pokud jde o Boží působení v jeho duši a v jeho životě, ale že to byl vždy opravdu Pán. Pietrelcinský vizionář se také později vyjádřil, že „nic, co vyšlo z pera P. Dolinda, se nemůže ztratit“.
Otec Ruotolo byl znám i jako příjemce mariánských poselství. Roku 1965 poslal Witoldovi Laskowskému, polskému sekretáři slovenského exilového biskupa Pavla Hnilici, pohlednici s textem, který začal být vnímán jako významný po svém „znovuobjevení“ o třináct let později. Obsahuje narážku na polského krále Jana Sobieského, který roku 1683 se svými vojáky pomohl odvrátit hrozící dobytí Vídně Turky, a proroctví týkající se zřejmě papeže Jana Pavla II.:
„Maria říká duši: Svět spěje k úpadku, ale Polsko, díky úctě k mému Srdci, bude jako těch dvacet tisíc, co za dob Sobieského vysvobodilo Evropu a svět zpod turecké tyranie. Nyní Polsko osvobodí svět zpod nejhorší tyranie komunismu. Povstane nový Jan, který hrdinským pochodem zláme okovy, a to až za hranice, které nastolila tyranie komunismu. Pamatuj na to. Žehnám Polsku.“
Otec Ruotolo zemřel dne 19. listopadu 1970 na následky zápalu plic. Posledních deset let jeho života bylo opět velmi těžkých, protože roku 1960 v důsledku cévní mozkové příhody ochrnul na levou polovinu těla. V roce 1997 započal jeho kanonizační proces.
Jeho Novéna odevzdanosti, k jejímuž českému vydání poskytlo roku 2012 církevní schválení brněnské biskupství, představuje do devíti dnů rozdělenou modlitbu, kterou se samotný Dolindo Ruotolo modlil v utrpení a která může pomoc v úzkostech a trápeních přinést úplně každému. Obsahuje texty, které don Ruotolo považoval za zjevené Kristem, jenž v nichž různými způsoby vybízí k přeměně neklidu v modlitbu a k přenechání všech starostí Jemu. Každý den novény pak uzavírá modlitba „Pane Ježíši, zcela se Ti odevzdávám, postarej se o všechno!“
V letošním roce obzvláštního soužení a neklidu, v němž se mnohým z nás zdá, že v bouří zmítané loďce našeho světa Kristus spí a neodpovídá na naše volání o pomoc, je obzvlášť aktuální výzva z úvodu k Ruotolově novéně:
„Když budeš číst následující slova, která dává Ježíš pro zkoušky i tvého života, čti je tak, jako kdyby je dal jenom tobě. Když se ti zdá, že Pán v loďce spí, znamená to, že v bouřkách máš jít k Němu plný důvěry, abys mu všechno odevzdal a abys očekával pomoc od Něho samého.“
