Nynější liturgický rok, tak nešťastně narušený pandemií, dospívá do svého závěru. Jeho poslední neděle, letos připadající na 22. listopadu, je v katolickém kalendáři – a také v ruskopravoslavných farnostech západního ritu i v anglikánské a některých protestantských církvích – spojena se slavností Ježíše Krista Krále. Tím, že jde o poslední neděli před začátkem adventu, je ozřejměn její eschatologický význam, tj. radostný výhled na konec světa, kdy se Kristova vláda zjeví v plnosti.
Pro nás Čechy je možná poselství této slavnosti snadněji pochopitelné než pro jiné národy, protože ve svatém Václavovi máme věčného českého krále, který se jím stal ne přesto, ale právě proto, že byl zabit – stal se jím právě v následování Krista, jehož království se odvozuje od Jeho smrti na kříži.
Základní struktura liturgického roku daná adventem, dobou vánoční, první částí liturgického mezidobí, dobou postní, dobou velikonoční a první neděli po Letnicích slavenou slavností Nejsvětější Trojice, kterou začíná druhá část liturgického mezidobí, je starobylá. Slavnost Ježíše Krista Krále byla naproti tomu zavedena až roku 1925.
Portál Církev.cz nyní v článku z 20. listopadu 2020 informuje, že tuto slavnost vyhlásil papež Pius XI. okružním listem Quas Primas z 11. prosince 1925, osvětlujícím Kristovu královskou vládu. S uvedenou slavností spojená evangelní čtení „nám během tříletého cyklu otevírají tři pohledy na Krista Krále. V cyklu A nám Matouš představuje Syna člověka přicházejícího ve své slávě k poslednímu soudu. V dalším B apoštol Jan představuje Pána Ježíše s trnovou korunou, odpovídajícího na otázku zda je král. Ve třetím pohledu C Lukáš zdůrazňuje nápis nad jeho hlavou: ,To je židovský král.‘ Současně poukazuje na to, že je králem lásky a milosrdenství.“
Touto trojinou se výmluvně projevuje moudrost církve, která se nesnažila Ježíšův příběh uspořádat do jednoho evangelia, ale stále nám jej střídavě vypráví různými způsoby, které se vzájemně doplňují. Ježíš není jen bezmocným a trpícím služebníkem, ale i Králem, který na konci dějin přijde ve Své moci. Tímto Králem se však může stát právě jen proto, že je bezmocným a trpícím služebníkem. Podle perikopy Matoušova evangelia z nyní končícího cyklu A budou při posledním soudu za jeho následovníky uznáni všichni, kteří Mu na zemi posloužili v nemocných a trpících, bez ohledu na to, zda Jej znali či ne.
Ježíš byl ukřižován právě proto, že byl Králem, zcela odlišným ode všech pozemských králů. Tabulka nad hlavou Ukřižovaného, která podle římského zvyku oznamovala zločin, za který byl popraven, hebrejsky, řecky a latinsky uváděla, že Ježíš Nazaretský je židovský král. V době nástupu tří totalitních (a vesměs také antisemitských) režimů papež Pius XI. roku 1925 nově vyhlášenou slavností velmi vhodně zdůraznil, že totální nárok na celého člověka si nesmí činit nikdo jiný než právě jen Kristus Král.
