I když nemůže být sporu o tom, že pro každého katolíka musí být ve věcech víry a mravů autoritou každý z nástupců apoštola Petra, nemalá část katolické publicistiky se dnes nanejvýš nešťastně dělí na tu. která je kritická k papeži Františkovi, a tu, která je kritická k předešlým papežům.
Tuto nedobrou skutečnost potvrdily i reakce médií na nyní zveřejněnou zprávu o kauze bývalého kardinála McCarricka. Ty se do značné míry liší podle ideového zaměření jednotlivých publicistů, i když z uvedené zprávy je zřejmé, že k pochybením muselo dojít ze strany různých církevních činitelů, a celý její text by měl všechny katolíky spojovat ve společně prožívaném smutku a lítosti.
Případ Theodora McCarricka (*1930) je ve spojení s papeži palčivý především ve vztahu k svatému Janu Pavlu II. Ten McCarricka v roce 2001 jmenoval kardinálem a arcibiskupem ve Washingtonu. Později se však ve vztahu k McCarrickovi potvrdila oprávněnost podezření, že se dopouštěl homosexuálních a pedofilních poklesků, takže musel být v posledních letech zbaven veškerých funkcí včetně vyloučení z kněžského stavu a podroben nucenému pokání.
I když antiklerikální a antikonzervativní média nyní o této kauze a obecně o případech zneužívání chlapců ze strany duchovních s gustem referují, je třeba připomenout, že McCarrick byl svého času jedním z oblíbenců progresivistů a že také vatikánská Instrukce o kněžství a homosexualitě z listopadu 2005 zakazující přijímat homosexuálně orientované uchazeče do semináře se v těchto kruzích nesetkala s pochopením (i když je obecně známo, že velká většina případů sexuálního zneužívání v církvi se týkala pachatelů s touto orientací).
Jan Pavel II. nemůže být dost dobře označován za konzervativního či tradicionalistického papeže a jeho gesta typu omluv za všechna selhání v církevních dějinách, svolání mezináboženských modliteb za mír v Assisi a mnoha vstřícných kroků vůči islámu a dalším mimokřesťanským náboženstvím byla naopak samozvaným strážcům katolické tradice vždy trnem v oku. Ani dnes jej samozvaní obránci ortodoxie z řad protifrantiškovských katolíků nemají v lásce a vyčítají mu, že zahájil rozkolísání jasných tradičních přístupů a norem. Nyní o tom nově svědčí například článek takto zaměřeného RC Monitoru z 19. listopadu, který ve spojení se zprávou o McCarrickovi radikálně problematizuje úctu k sv. Janu Pavlu II. a současně obsáhle cituje vyjádření protifrantiškovského arcibiskupa Viganò, který přitom jako někdejší nuncius v USA vychází z uvedené zprávy nedobře.
Mnozí přesto schematicky stavějí do protikladu „autoritativního papeže“ Jana Pavla II. a „reformátora“ Františka. Jedním z nich je i Austen Ivereigh, který po své návštěvě Varšavy v době vydání polského překladu jeho knihy o Františkovi kritizoval lpění Poláků na „jejich“ papeži a jeho odkazu.
Je ovšem pravda, že polští katolíci těžce nesou útoky na Jana Pavla II. po zveřejnění zprávy o McCarrickovi. (Logika českého katolicismu se naproti tomu zdá být jiná, i když Jan Pavel II. byl „naším“ papežem skoro v podobné míře jako polským, měl vřelý vztah k naší zemí – zejména k východním Čechách, z nichž pocházel jím uctívaný svatý Vojtěch a kde biskupskou službu vykonával jeho osobní přítel Karel Otčenášek –, v roce 1989 se zrovna tak zasloužil o pád komunistické diktatury v Československu jako v Polsku atd.) Předseda Polské biskupské konference arcibiskup Stanisław Gądecki podle zprávy zveřejněné 14. listopadu na portálu RadioVaticana.cz zdůraznil, že papež nedostal kompletní dokumentaci ohledně McCarrickova případu a samotný McCarrick jej cynicky obelhal, když mu tvrdil, že „nikdy a s nikým neměl žádné sexuální vztahy“.
Zcela jinak než konzervativní české stránky vatikánského rozhlasu však na zprávu o McCarrickovi reagoval liberálně zaměřený křesťanský portál Christnet.eu, který 16. listopadu přinesl český překlad výrazně proti sv. Janu Pavlu II. zaměřeného komentáře Austena Ivereigha. Ten hovoří o „šokujícím odhalení“, že papež „učinil v listopadu roku 2000 osobní rozhodnutí jmenovat McCarricka arcibiskupem ve Washingtonu, ačkoli byl plně obeznámen s četnými zprávami o jeho predátorském sexuálním chování“.
Z téže zprávy, z níž Ivereigh vyvodil tento závěr, 19. listopadu citovala polská Katolicka Agencja Informacyjna (KAI). Za její nejpodstatnější místo označila v ní uvedený výrok papeže Františka o tom, že Jan Pavel II. byl člověkem tak striktně morálním a s takovou morální integritou, že by s podporou mravně zkorumpované kandidatury nikdy nevyslovil souhlas.
Dnes se na stránkách KAI objevil nový a důkladný komentář k otázce, nakolik byl Jan Pavel II. podle velmi obsáhlé zprávy označované jako McCarrick Report v roce 2000 informován. Zmiňuje například roli tří ze čtyř biskupů z amerického státu New Jersey, kteří tehdy neposkytli Apoštolskému stolci pravdivé informace o McCarrickovi, o které byli žádáni. Samotného McCarricka charakterizuje jako patologickou osobnost, která dokázala klamat a obelhávat všechny, od amerických biskupů přes americké prezidenty až po papeže. Tento aspekt zdůrazňuje mj. známý životopisec Jana Pavla II. George Weigel. Neslavnou roli v tom, že papež uvěřil v McCarrickovu nevinu, sehrál mj. i jeho osobní tajemník otec Stanisław Dziwisz. V dané souvislosti je ovšem třeba připomenout i roli toho, že polský papež měl ze života v komunistické zemi bohaté zkušenosti s nepravdivým obviňováním církevních činitelů ze sexuálních deliktů.
Z komentáře KAI stojí snad nejvíc za ocitování, co po přečtení McCarrick Reportu konstatoval kardinál Timothy Dolan z New Yorku: „Je zde jen jeden skutečný darebák, a tím je Ted McCarrick.“ Ve vztahu k mnoha dalším včetně sv. Jana Pavla II. lze mluvit o pochybeních, ale chybujícími lidmi jsme samozřejmě všichni a nebylo by na místě, abychom tomuto velkému papeži přestali projevovat svou úctu a vděčnost.
