Doba třicetileté války i válek, které následovaly ještě i po jejím skončení, patří k nejhorším v evropských dějinách. Patří také k tomu, na co se dnes potomci tehdejších křesťanů všech vyznání dívají s lítostí a kajícností. Tehdejší mentalita byla na všech stranách poznamenána konfesionalismem, tj. propojením víry a politiky v době, kdy panovníci ve většině evropských zemí určovali konfesní příslušnost svých poddaných na základě zásady „čí víra, toho náboženství“.
Do vystoupení Martina Luthera představovala Evropa rámcově jednotné křesťanstvo (Christianitas). Představa, že by tomu tak mělo být, přetrvávala až do 17. století. Mnozí katolíci snili o potlačení protestantismu a obnovení předreformačního modelu a mnozí protestanti zase o úplné porážce katolíků a Evropě jako společenství evangelických států (Corpus evangelicorum).
Corpus evangelicorum byl i vizí Jana Amose Komenského v období, kterému bude věnován tento článek. Politická realita ovšem této představě neodpovídala, protože evropská spojenectví a proti sobě stojící koalice států z doby třicetileté války se ve skutečnosti utvářely bez ohledu na konfese. Corpus evangelicorum existoval spíše jen ve fantazii Komenského, ve které byl zároveň spojen s působením „proroků“ Kryštofa Kottera, Kristiny Poniatowské a Mikuláše Drabíka, kteří ve svých „zjeveních“ (revelacích) ohlašovali pád papeže a katolického císaře a vítězství evangelictva.
Ke zlomu v Komenského předtím spíše apolitických postojích došlo ve spojení s vystoupením těchto „proroků“, ale i ve spojení s jeho druhým manželstvím. Roku 1624 se Komenský oženil s Dorotou Cyrillovou, dcerou seniora Jednoty bratrské Jana Cyrilla, který před pěti lety korunoval Fridricha Falckého na českého krále. Tím se dostal do skupiny, která řídila činnost ilegální Jednoty bratrské, a spolu s ní začal doufat ve zvrat politických poměrů.
Po delších přípravách se Komenský začátkem roku 1628 s rodinou (zahrnující i jeho „adoptivní dceru“ Kristinu Poniatowskou) odebral do polského Lešna, které se po násilné likvidaci Jednoty bratrské v Čechách stalo jejím nejvýznamnějším centrem. Polsko bylo nábožensky relativně tolerantní katolickou zemí, nelze však říci, že by v něm vůbec neplatila zásada „čí vláda, toho náboženství“. Spíše šlo o to, že více než na katolickém vyznání krále záleželo na vyznání feudálů, kterým patřila jednotlivá panství. Majitel Lešna kníže Rafael Leszczyński byl samozřejmě protestant.
Komenský působil na latinském gymnáziu v Lešně a začal psát své významné pedagogické spisy, k nimž se zařadila např. Janua lingvarum reservata (Brána jazyků otevřená) či Didaktika. Když roku 1631 saské vojsko na čas obsadilo Prahu a Komenský doufal ve vítězný návrat evangelíků do Čech, měly se jeho pedagogické práce stát základem školské reformy v českých zemích. V Didaktice Komenský mj. navrhoval financovat nově budovanou síť škol z prostředků, které budou odňaty katolickým řádům a církevním nadacím („když hnízda Antikristova vyprázdněna jsou, školy jezuitské a klášterové mníští: jakož stavení a místa sama, tak i důchodové a opatření, kteréž na vychování i preceptorů, i mládeže chudé obrácena býti mohou a mají“). Katolíci každopádně neměli být budoucí evangelickou vrchností tolerováni.
Komenský, který se roku 1632 stal písařem a jedním ze seniorů (biskupů) Jednoty bratrské, napsal v tomto roce spis Haggeus redivivus, který mohl být v případě návratu Bratří do vlasti vydán jako dílo vyjadřující názor duchovenstva Jednoty. Název spisu hovoří o znovuoživlém starozákonním prorokovi Hageovi, jehož zvěst byla spojena s návratem z babylonského zajetí a obnovou jeruzalémského chrámu. Komenský se jeho jménem přimlouvá i za svornost mezi křesťany různých vyznání, kteří se navrátí do vlasti. Ve vztahu ke katolíkům by ovšem tato jednota křesťanských konfesí byla vymezena negativně. Katolicismus je pro Komenského oním babylonským zajetím, ze kterého má být nyní česká církev (v jeho myšlení totožná s reformační tradicí) osvobozena. Povinností českých katolíků („babylonských“) bude „pokání“ a obrácení se k evangelické víře, jejímiž obřady vrchnosti všude nahradí římské „modlářství“. Nejen doposud násilně pokatoličťovaní evangelíci, ale i katolíci od dětství a Češi konfesně nevyhranění si mají nyní zošklivit římského „lítého Antikrista s ohavnostmi jeho“.
Politické poměry se ovšem vyvíjely jiným směrem a přiměly Komenského, aby se se svými vzdělávacími projekty obracel k mezinárodní, nikoliv české veřejnosti. Současně začal rozvíjet své pansofické (vševědné) snahy usilující o shrnutí veškerého lidského poznání dosaženého ve všech dobách a usilovat o hledání prostředků ke „smíření celého lidského rodu (rozděleného ve vztahu k věcem, k sobě navzájem, k Bohu)“. Tímto způsobem později charakterizoval cíl svého spisu Pansophiae praeludium (Předehra vševědy), vydaného roku 1637 jeho britskými příznivci v Oxfordu. V letech 1641–1642 Komenský pobýval v Anglii. Tam se zrodil další z jeho slavných spisů Via lucis (Cesta světla), rozvíjející myšlenku všeobecného osvícení a mírového sjednocení lidstva ve spojení s Komenského chiliastickou vírou v příchod tisíciletého Kristova království na zemi.
Roku 1642 vstoupil Komenský do služeb švédského kancléře Oxenstierny, z jehož pověření měl pracovat na spisech věnovaných jazykovému vzdělávání a přispívat k reformě švédských škol. Současně doufal, že Švédi porazí Habsburky a umožní vítězství protestantismu v Čechách. Poněkud rozpolcený Komenský se na jedné straně k nelibosti svých švédských chlebodárců účastnil katolicko-protestantského „láskyplného rozhovoru“ (colloquium charitativum) v polské Toruni, na straně druhé však pokračoval v působení ve švédských službách, při kterém byl jeho mecenášem ve Švédsku usazený nizozemský zbrojař Louis de Geer. Jeho cílem bylo samozřejmě získání podpory pro věc českých evangelíků ze strany Švédů a celého Corpus evangelicorum.
Švédsko ovšem stejně jako další protestantské země nesledovalo teorii Corpus evangelicorum, ale politický pragmatismus. Třicetiletá válka se konečně chýlila ke konci. Komenského v této době potkala i další osobní tragédie, když v srpnu 1648 zemřela jeho manželka Dorota. Po její smrti se z území pod vládou Švédů vrátil do Lešna, odkud 11. října 1648 dopisem apeloval na švédského kancléře, aby měl „ohled na národ, na který první mezi evropskými ráčil shlédnouti Kristus, vychvacuje jej z temnot Antikristových, a který samojediný odolal vzteklosti Antikristově po celé století, zatímco ostatní národy přijaly osvícení“.
Většina českého národa se ovšem v říjnu 1648 s tímto viděním světa neztotožňovala a nijak si nepřála být osvobozena švédskými vojsky. Avšak i kdyby jim Pražané kladli menší odpor a poslední pokus Švédů o dobytí Prahy z 25. října skončil podle jejich představ i představ českých evangelíků, na výsledku války by to nic nezměnilo, protože už o den dřív byl vestfálský mír podepsán.
Období po vestfálském míru, spojené s Komenského druhým pobytem v Lešně (1648-1650), do jisté míry připomínalo období Bílé hoře, kdy se Komenský držel při zemi a nalézal útěchu v odevzdání se do Boží vůle, ne v marných politických nadějích. Roku 1649 se potřetí oženil s Janou Gajusovou, se kterou pak prožil celý zbytek svého života. V roce 1650 napsal Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Ta v této době uvažovala o tom, že své české členy nechá splynout s evangelickým prostředím zemí, v nichž žijí. V březnu 1650 však synoda v Lešně přijala rozhodnutí Jednotu udržet.
Komenského postoje se změnily poté, co byl svým někdejším spolužákem Mikulášem Drabíkem znovu získán pro víru v revelace předpovídající porážku katolíků. V letech 1650–1654 Komenský působil v Šarišském Potoku (Sárospataku) v Uhrách, a to nejen jako pedagog, ale i jako politik, ponoukající knížata z rodu Rákócziů k boji proti Habsburkům.
Komenského působení v roli politika skončilo za jeho posledního pobytu v Lešně (1654–1656) totálním nezdarem. Komenský na základě Drabíkových revelací očekával vytvoření širokého mezinárodního společenství, které by zahrnovalo rákocziovské Sedmihradsko, Švédsko a další protestantské země, ale i osmanskou říši, která se podle Drabíkových předpovědí měla v budoucnu pokřesťanštit. Tato koalice měla zničit papežství, císařství a katolické panovníky a umožnit světovou reformaci jako přípravu na příchod království Kristova.
Prvním krokem se měla stát vláda švédského protestantského krále Karla Gustava v Polsku. Karel Gustav roku 1655 do Polska vpadl za podpory Českých bratří, kteří od něj očekávali budoucí osvobození Čech. Místo toho je však čekala naprostá katastrofa, protože v době úspěšného boje katolických Poláků proti Švédům bylo v roce 1656 vypáleno Lešno jako hlavní centrum Jednoty bratrské v Polsku. Komenský musel z této země uprchnout takřka s holýma rukama. Přesto však ani nyní nepozbyl víry v revelace předpovídající z protestantského hlediska úspěšné pokračování válek. Hned v následujícím roce vydal pod názvem Lux in tenebris (Světlo v temnotách) soubor „zjevení“ Kottera, Poniatowské a Drabíka, předpovídajících, že protestanti s pomocí osmanské říše nakonec nad katolickým „Antikristem“ zvítězí.
Historik Josef Pekař ve své studii o Bílé hoře konstatuje: „Je vidno, že puzen živelnou silou své touhy po osvobození vlasti a po vítězství své církve byl by se Komenský spojil i s Turkem, byli-li jen ochoten tasiti meč proti Vídni, je vidno, že jemu a emigraci vůbec ani válka třicetiletá nebyla dosti dlouhou a dosti hroznou, šlo-li o to, aby ztišena byla drásavá bolest česká!“
