Vnímání Komenského, jehož 350. výročí úmrtí z 15. listopadu 1670 si nyní připomínáme, je u nás tradičně zkreslené. Je více než paradoxní, že právě čeští učitelé, kteří se od druhé poloviny 19. století stávali hlavní hybnou silou odkřesťanšťování české společnosti, se horlivě hlásili k poslednímu biskupovi Jednoty bratrské. Historik Josef Pekař po roce 1918 mluvil o rozhořčených slovech, která bychom slyšeli od Komenského, kdyby mohl vstát z hrobu a vidět, jak národ, který se k němu okázale hlásí, vyhazuje ze škol kříže a vymítá z nich i náboženství…
S tímto svérázným přístupem je spojeno i klišé o Komenském jako oběti katolíků, kteří jej rekatolizací vyhnali z vlasti. Zde by bylo přesnější hovořit o tom, že Komenský byl jednou z obětí konfesních bojů, v nichž si katolíci a protestanti ubližovali navzájem, přičemž on sám v určité fázi svého života také počítal s reprotestantizací českých zemí. Z tohoto hlediska by se dalo označit za „nejmodernější“ první období jeho životního díla, kterému bude věnován tento článek. V něm byl totiž Komenský pod vlivem Karla staršího ze Žerotína, který předběhl svou dobou snahou o vzájemné oddělování náboženství a politiky.
Zejména v letošním epidemickém roce by však měla vystoupit do popředí i skutečnost, že nucený exil nebyl největší tragédií Komenského života. Za tu by se daly označit právě epidemie, které jej už v dětství připravily o oba rodiče i o sestry a později také o milovanou ženu a obě děti…
Jan se narodil dne 28. března 1592 v rodině mlynáře českobratrského vyznání patrně v Nivnici u Uherského Brodu. Přízvisko Komenský, latinsky Com[n]enius, je odvozeno od Komně, z níž pocházel jeho otec Martin. Ten zemřel – stejně jako Janova matka a dvě sestry – při epidemii v době kolem roku 1604. Jana se ujala teta Zuzana Nohálová ze Strážnice. V té navštěvoval bratrskou školu.
Roku 1608 se Komenský dostal na latinskou školu do Přerova a začal se připravovat na duchovenskou dráhu v Jednotě bratrské, resp. na studium teologie na zahraničních reformovaných univerzitách (Jednota bratrská byla v této době pod teologickým vlivem kalvínské reformace). Ještě před odchodem z Přerova získal při první ordinaci pro duchovenskou službu druhé jméno Amos. Následovala Komenského akademická studia v kalvínské Falci, nejprve v Herbornu (1611–1613) a pak v Heidelberku (1613–1614), která mu umožnil majitel přerovského panství Karel starší ze Žerotína.
Z učitelů na něj snad nejvíce zapůsobil Johann Heinrich Alsted svými přednáškami z filosofie, encyklopedickými plány i chiliasmem (očekáváním tisíciletého království Kristova). Jeho teologickou a snad i politickou orientaci ovlivnil také falcký dvorní kazatel Abraham Scultetus. Komenský se z Německa vrátil jako kazatel, svérázný reformační teolog, ale také jako humanistický vzdělanec.
V letech 1614–1618 ještě jednou zakotvil v Přerově, kde nejprve dovršoval svou přípravu k duchovenské službě v Jednotě bratrské a pak od roku 1616 působil jako pastor. Vypomáhal také na přerovské škole, z níž sám nedávno vyšel, a zahájil své literární působení.
Hlavním dílem, na kterém v této době pracoval, byla encyklopedie Theatrum universitatis rerum (Divadlo veškerenstva věcí), k níž pod vlivem encyklopedisty Alsteda začal shromažďovat materiál už v Herbornu. Již z této hlavní práce počátků jeho literární činnosti je zřejmé, že Komenskému bylo cizí „moderní“ oddělování náboženského a světského. O světských tématech psal vždy jako teolog a představa, že by racionální poznávání světa mělo být odděleno od poznání spojeného s vírou, pro něj byla zcela nepřijatelná.
Krátce před vypuknutím stavovského povstání se Komenský roku 1617 patrně stal anonymním autorem díla Retuňk proti Antikristu, které už předjímá tón některých jeho děl z pozdějšího období, spojených s „ekumenickým“ přístupem ke vztahům mezi protestantskými vyznáními, ovšem současně i s démonizací římského katolicismu.
Roku 1618 se Komenský oženil s Magdalenou Vizovskou a současně se stal duchovním Jednoty bratrské ve Fulneku. Politicky se za stavovského povstání orientoval na Fridricha Falckého. Když se ukázalo, že Fridrich byl jen „zimním králem“, a došlo na slova Karla staršího ze Žerotína, který před povstáním a jeho důsledky pro české evangelíky varoval, Komenský musel alespoň na čas o své falcké orientaci zapochybovat. V době začínající násilné rekatolizace se uchýlil právě pod Žerotínova ochranná křídla na jeho panství Brandýs nad Orlicí (zatímco ženu se synem a v požehnaném stavu zanechal u příbuzných v Přerově). V této době vznikala Komenského díla, málo připomínající bojovnou angažovanost Retuňku proti Antikristu. Jednalo se o útěšné spisy zaměřené na niternou zbožnost a v mnohém souznící s duchem baroka.
Prvním z nich, napsaným už mezi odchodem z Fulneku a příchodem do Brandýsa na neznámém místě a vytištěným v Praze roku 1622, se stalo Přemyšlování o dokonalosti křesťanské. Komenský je věnoval manželce Magdaleně, svému „klenotu po Pánu Bohu nejdražšímu“, s ujištěním, že „darmo jest na světě sobě, jak by člověk od Boha veden býti chtěl, vybírati, než že nejlepší jest povolně, byť i s plačky bylo, za Pánem Bohem jíti a všecko, štěstí i neštěstí, radost i zármutek, smích i pláč s poděkováním z ruky jeho přijímati“.
Hned v roce 1622 však Komenský ovdověl a v důsledku morové epidemie ztratil i oba syny, z nichž mladšího ani nikdy neviděl. Vzápětí přišla další pohroma, když na přelomu let 1622 a 1623 Karel starší ze Žerotína obdržel příkaz, aby ze svých panství vypověděl duchovní Jednoty bratrské.
Komenský, kterého zatím Žerotín na svém brandýském panství dál ukrýval, napsal roku 1623 první část dalšího ze svých útěšných spisů, Truchlivého. Titulní postava, představující těžce zkoušeného českého evangelíka, v něm vede pozoruhodný rozhovor s personifikovaným Rozumem a Vírou, jež mu nabízejí útěchy filosofického a duchovního rázu. Posléze do dialogu vstupuje i samotný Kristus. Ten Truchlivého napomíná, aby nehledal záchranu v politických a vojenských spojenectvích, protože „v vozích a koních doufati pohanská jest věc“.
Zdá se, že Komenský v této době souhlasil s oddělením víry od mocenské politiky, které se uplatnilo u jeho ochránce a mecenáše Karla ze Žerotína. Žerotínovi také v prosinci 1623 dedikoval Labyrint světa a ráj srdce, své nejvýznamnější dílo útěšného období. Už samotný název tohoto spisu zdůrazňuje, že podstata křesťanství je spojena s niterností, ne s vnějškovými věcmi typu politiky. Světské vlády a politické katastrofy mají pro osvíceného křesťana jen omezený význam, protože bez ohledu na ně je ve světě vždy spojený s Kristem a s Ním trpící. V protikladu k bloudění labyrintem světa stojí ráj srdce, tedy pravá, hluboká radost v Bohu, která je pro křesťana dostupná za jakýchkoliv okolností.
Toto poselství Komenský potvrzuje i ve spisu O sirobě, který začal psát po ztrátě rodiny a dokončil roku 1624. Poskytuje v něm rady a útěchy vdovcům a vdovám i všem dalším „osiřelým“ a zdůrazňuje, že nejžalostnější je „siroba“ těch, kteří ztratili Boha.
Posledním dílem Komenského útěšného období je Centrum securitatis z roku 1625. V názvu zmíněnou „hlubinou bezpečí“ a vlastním středem člověka je Bůh, od kterého se člověk vzdaluje a tak upadá do zmatků, proti nimž je jediným lékem „navrácení se do centrum, jenž jest Bůh“. Toto Komenského poselství je zcela nadčasové a vždy aktuální.
Pro úplnost je ještě třeba dodat, že kromě epidemií doby svého dětství a doby krátce po Bílé hoře zažil později Komenský ještě i morovou epidemii z roku 1631, kdy napsal Zprávu kratičkou o morním nakažení. Zde nás může až zarážet aktuálnost jeho varování před strachem, který lidem brání v lidském zacházení s nemocnými a v řádném pohřbívání zemřelých. Samotný Komenský o nakažené a umírající pečoval a nákazy se nebál, protože v Kristu nalezl osvobození od strachu…
