Na dnešek připadá 170. výročí narození Roberta Louise Stevensona (13. 11. 1850 – 3. 12. 1894), velmi oblíbeného, ale z náboženského hlediska kontroverzního skotského spisovatele. Křesťané tradičně vnímali s lítostí (a nevěřící naopak s uspokojením) některé jeho výroky, kterými se hlásil k ateismu. Možnost porozumět složitému vývoji tohoto citlivého člověka však nabídla až moderní psychologie náboženství.
Jak konstatoval G. K. Chesterton, „Stevenson se narodil v puritánské tradici, v presbyteriánské zemi“. Vyrůstal v silně náboženské rodině přísných kalvinistů. Jeho dědeček z matčiny strany byl duchovním a jeho otec neochvějným puritánem, který sice syna svým způsobem miloval, ale nedokázal být zrcadlem, ve kterém by Robert mohl spatřit nebeského Otce. Vedle přísné výchovy budoucího spisovatele zjevně poznamenalo i to, že od nejútlejšího dětství příliš často slýchal o pekle.
Psychologii náboženství jsou důsledky tohoto typu náboženské výchovy dobře známé. Počínaje prací Harryho Lindströma Boží vnoučata – problémové děti z roku 1957 v ní byl mnohokrát popsán fenomén takzvaných Božích vnoučat, k nimž evidentně patřil i Stevenson. Dnes je sice aktuální spíš opačný problém, než jaký představovala příliš autoritativní, rigidní a poslušnost vyžadující náboženská výchova „Božích vnoučat“, ale v 19. i 20. století lze pozorovat nesčetné příběhy dětí, které jí byly poznamenány a které se pak v dospělosti vyznačovaly buď nejistou či provinilou zbožností, anebo se staly ateisty popírajícími vše, co jim bylo ze strany rodičů vštěpováno. Psychoanalytik Tilmann Moser např. v knize Otrava Bohem popsal svou vlastní vzpouru „Božího vnoučete“ a příklon k ateismu. V popsaném fenoménu přitom hrají roli i specificky kalvínské motivy, s nimiž byl bezpochyby konfrontován také Stevenson – učení o dvojí predestinaci a úzkost budící představa nevyzpytatelného Božího úradku předurčujícího část lidstva k věčnému zatracení, nutnost vyznávat vlastní naprostou zkaženost a doprošovat se milosti apod.
Robert Louis Stevenson se v době svých studií nepříliš překvapivě stal členem klubu Svoboda, spravedlnost, úcta, podle jehož stanov měli členové pohrdat vším, co jim bylo předáno jejich rodiči, a roku 1873 šokoval svého otce přihlášením se k ateismu. Jeho náboženská vyjádření z pozdějších let lze označit za nejednoznačná, poznamenaná zápasem s otcovským dědictvím i nemožností opravdu je zcela negovat. K jejich nejednoznačnosti mohlo přispět i manželství, které Stevenson roku 1880 uzavřel s rozvedenou malířkou Fanny Osbournovou, koketující s okultismem.
Sňatkem s Osbournovou spisovatel „vyženil“ dvě nevlastní děti. Jedno z nich, chlapec Lloyd, mu údajně tím, že si nakreslilo mapu vymyšleného Ostrova pokladů, poskytlo inspiraci k jeho nejslavnějšímu dílu, vydanému roku 1883. I když Stevensonova víra v posmrtný život byla v průběhu jeho života kolísavá a nejistá, hlavní hrdina jeho nejznámějšího románu, teenager Jim Hawkins, v tomto ohledu působí přesvědčivě. Piráta Handse se na konci jeho zločinného života snaží přimět k tomu, aby se modlil, a na jeho otázku, zda je mrtvý člověk „mrtvý nadobro“, zcela biblicky odpovídá: „Tělo můžete zabít, pane Handsi, ale duši nikoli, to přece víte.“ Ve vztahu k hlavní záporné postavě románu, vůdci pirátů Silverovi, pro kterého má Jim slabost, je v závěru knihy vyjádřena naděje, že si snad ještě někde pokojně žije na tomto světě, protože jeho vyhlídky na věčný pokoj jsou velmi malé.
Z celé řady Stevensonových literárních děl lze nabýt dojmu, že tento život není ničím jiným než „hrou o duši“ a že si v něm můžeme užívat bohatství a rozkoší, ovšem jen za cenu toho, že v této velké hře prohrajeme. Právě příběhy o pirátech, kteří si chtějí jen „nacpat kapsy zlatem“ a nezřídka se jim to také daří, by bez perspektivy věčnosti sotva mohly být smysluplnou četbou vhodnou pro teenagery.
Lidi je ovšem nutné vnímat ne jako anděly či ďábly, ale jako nejednoznačné, rozporuplné bytosti. A to nejen na základě moderní psychologie, ale i na základě Bible. Stevenson nepochybně dobře znal biblickou pasáž, v níž svatý Pavel vyznává: „Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci“ (Římanům 7,19). Jeho slavná novela Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda zroku 1888 představuje duchovní alegorii a literární zpracování pavlovského boje mezi dobrem a zlem. Po dobru toužící Jekyll se v ní proti své vůli stále častěji proměňuje ve zločince Hyda, až už nakonec není schopen nabýt své pravé podoby.
Té můžeme nabýt jen ve spojení s Kristem. Stevenson kolem Něj v průběhu osmdesátých let ve svém literárním díle kroužil různými způsoby a pohlížel na Něj z různých perspektiv včetně katolické. V pozoruhodné povídce Olalla (1885) například titulní hrdinka stojíc u kříže konstatuje:
„Padre říká, že prý nejste křesťan. Ale dívejte se chvilku mýma očima a pohleďte do tváře našeho Trpitele. My všichni zde na zemi jsme zatíženi dědičným hříchem. My všichni musíme pykat za minulost, která nepatří nám, a kát se z ní. V nás všech – ano, i ve mně – je jiskerka božství. A jako On, i my musíme chvíli trpět, dokud nepřijde ráno a s ním Mír.“
Poslední období Stevensonova krátkého života, díla i duchovního hledání začalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se spisovatel trápený fyzickými i psychickými problémy vydal hledat ztracené zdraví do teplých jižních krajin Pacifiku. Jeho posledním domovem se stala Samoa, cestoval však také po Havajských ostrovech a zavítal i na „ostrov malomocných“ Molokai, kde krátce předtím zemřel katolický misionář Damien De Veuster, dnes uctívaný jako kanonizovaný světec a „Otec malomocných“. Stevenson, který byl v této době snad něčím na způsob o jádro víry zápasícího nekonfesního křesťana, vyslechl četná svědectví těch, pro něž se otec Damien z lásky obětoval, a rozhořčeně pak otevřeným dopisem vystoupil na jeho obranu poté, co presbyteriánský misionář dr. Hyde z konfesní řevnivosti hrubě napadl jeho památku.
Ve své „havajské“ povídce Ďábel v láhvi (1891) Stevenson snad nejvýmluvněji rozehrává téma „hry o duši“, propojené s ústředním motivem lásky, jehož představiteli jsou zde Keawe a Kokua. Ďábel v láhvi každému vlastníkovi láhve pořídí vše, po čem jen z pozemských statků zatouží. Kdo však nechce navěky ztratit svou spásu, musí láhev před smrtí včas prodat, a to vždy jen za cenu nižší, než za jakou ji koupil. Keawe zakoupí láhev, s její pomocí zbohatne a pak ji prodá. Těsně před svatbou s Kokuou ale zjistí, že onemocněl malomocenstvím. Po dlouhém pátrání znovu objeví láhev, aby si mohl od ďábla vyžádat uzdravení, ale zjistí, že její cena mezitím poklesla na pouhý jeden cent. I tak láhev koupí, uzdraví se a slaví svatbu s Kokuou. Klatby nyní už těžko prodejné láhve je však zbaven jen díky tomu, že jeho Kokua prodá láhev námořníkovi za čtyři centimy s tajnou dohodou, že ji pak od něj koupí zpátky za tři. Když Keawe zjistí, co jeho žena učinila, obětuje se pro ni stejným způsobem a přes prostředníka od ní láhev koupí za dva centimy. Nový vlastník, opilý námořník přesvědčený o tom, že v pekle skončí tak jako tak, mu ji pak už za jeden centim odmítne prodat zpět, takže Kokua i Keawe jsou nakonec zachráněni a mohou šťastně žít v míru a pokoji…
Zatímco se Stevenson na jednom ze Samojských ostrovů blížil ke konci své vlastní hry o duši, psal se svým nevlastním synem Lloydem Osbournem román Odliv, vydaný v roce jeho smrti. I když Osbourne byl znám jako rozhodně „ateističtější“ než jeho otčím, román končí scénou konverze. Kapitán Davis, který chtěl předtím zavraždit a oloupit křesťana Attwatera, je jím přiveden k pokání a obrácení. Na úplném konci románu kapitán říká Herrickovi, který představuje typ intelektuálního nevěrce:
„Proč nemůžete být jedním z nás? Proč se neuchýlíte přímo k Ježíši Kristu, abychom se znova setkali tam, na onom lepším světě? Jedné jediné věci je k tomu zapotřebí, ničeho víc. Stačí říci: Pane Bože, věřím. Pomoz mi, abych věřil! A Bůh vás vezme do svého objetí. Hleďte, já to vím, neboť jsem sám velmi hřešil.“
Závěrem je třeba zmínit ještě nedokončený román St. Ives, ve kterém Stevenson slovy „Just as I am, without one plea“ odkazuje ke slavnému hymnu s tímto názvem, který šestnáct let před jeho narozením složila Charlotte Elliotová. Hymnus, na který snad spisovatel před smrtí myslel, v překladu začíná slovy: „Takový, jaký jsem, bez jediné prosby, jen proto, že pro mne byla prolita Tvá krev a že Ty mi přikazuješ jít k Tobě, ó Beránku Boží, přicházím.“ V jeho dalším textu je řeč o duši, jež byla rozervaná rozpory a pochybami, kterou však Beránek přesto přijme. Tímto způsobem se snad mohla komplikovaná duchovní cesta „Božího vnoučete“ Roberta L. Stevensona uzavřít…
