V závěru papežova listu z 22. října 2020 předkládajícího Františkovu vizi Evropy (viz včerejší článek) se objevují slova: „Kéž naší drahé Evropě nechybí ochrana jejích svatých patronů: sv. Benedikta, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Brigity, sv. Kateřiny a sv. Terezie Benedikty od Kříže (Edithy Steinové), mužů a žen, kteří se z lásky k Pánu neúnavně vydávali ve službě nejchudším a k užitku lidského, sociálního a kulturního rozvoje všech evropských národů.“
Šestice světců a světic, které papežové prohlásili za svaté patrony Evropy, byla pečlivě vybrána z různých evropských národů (i Češi a Moravané jsou v ní zastoupeni prostřednictvím velkomoravských věrozvěstů), aby odrážela jejich jednotu v různosti. V době, kdy mnozí politikové postrádají opravdu křesťanské smýšlení a smysl pro katolicitu a vzdor evropské integraci opět hlásají národní zájmy a národní sobectví na úkor potřebných typu uprchlíků, je velmi aktuální právě jejich svorné svědectví lásky k Bohu a ke všem bližním, zvláště k těm nejpotřebnějším.
Prvním světcem označeným za patrona Evropy byl svatý Benedikt z Nursie (+547), kterého do této role vyzdvihl již papež Pavel VI. v roce 1964. Svatý Benedikt se jako zakladatel benediktinského řádu i celého západního mnišství stal zároveň i architektem středověké Evropy.
Dne 1. dubna 2005 pronesl v Subiaku, kde Benedikt kdysi založil svůj první klášter, významnou a později i v češtině knižně vydanou řeč Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur tehdejší kardinál Joseph Ratzinger, který se o osmnáct dní později stal papežem a přijal Benediktovo jméno. Ratzinger v jejím závěru konstatoval, že v současném období evropských dějin „potřebujeme muže, jako byl Benedikt z Nursie, který se v době zmaru a úpadku uchýlil do nejodlehlejší samoty a dokázal po všem očišťování, jež musel podstoupit, znovu vystoupit na světlo, vrátit se a založit na Montecassinu město na hoře, vložit své síly do mnoha trosek a vytvořit nový svět. Tak se stal Benedikt jako Abrahám otcem mnoha národů.“
V roce 1980 papež Jan Pavel II. prohlásil za spolupatrony Evropy svaté Cyrila (+869) a Metoděje (+885) jako průkopníky evangelizace východní Evropy. Roku 1985 jim pak věnoval i zvláštní encykliku Slavorum Apostoli (Apoštolé Slovanů). Oba byli byzantskými (tj. východokřesťanskými) učenci a misionáři, kteří však současně působili i v jednotě s Římem, takže ztělesňují jednotu křesťanské ekumeny.
Jan Pavel II. od svého nástupu do čela katolické církve v roce 1978 zdůrazňoval, že Evropa je rozdělená jen uměle, ale duchovní základy má společné a musí dýchat svou západní i východní plící. U nás tyto duchovní základy a touhu po sjednocení Evropy skvěle ztělesnily velehradské oslavy 1100. výročí smrti svatého Metoděje z roku 1985, představující jeden z mezníků na cestě k pádu komunismu a železné opony o čtyři roky později. Po roce 1989 se však bohužel ukázalo, že papežský program duchovního sjednocení Evropy fungoval právě jen v době železné opony, kdy se v boji proti komunismu hodily i duchovní otázky. Po jejím pádu se prioritním tématem evropské integrace stala jen hospodářská a technicistní řešení problémů, zatímco její duchovní a hodnotový rozměr ustoupil do pozadí. Tím se sjednocující se Evropa velmi vzdálila odkazu svých „otců zakladatelů“, katolických křesťanů Roberta Schumana a Alcida de Gasperiho, jejíchž proces blahořečení dnes probíhá.
V roce 1999 – v předvečer Velkého jubilea roku 2000 – Jan Pavel II. ke třem patronům Evropy připojil ještě tři patronky: svatou Brigitu Švédskou (+1373), svatou Kateřinu Sienskou (+1380) a svatou Edithu Steinovou, řeholním jménem Terezii Benediktu od Kříže (+1942). Označil je za světice zvlášť reprezentativní pro dějiny Evropy a současně za ženy, které vynikaly činnou láskou k církvi Kristově a svědectvím, které vydávaly o Kristově kříži.
Brigita Švédská mezi patrony našeho kontinentu zastupuje sever Evropy. Byla současně vzorem manželky a matky i vzorem řeholnice, když po smrti svého manžela založila klášter ve Vadsteně, který se stal centrem společenství brigitek. Již od dětství měla mnohá vidění, která sepisovala ve švédštině, aby pak byla překládána do latiny a následně i dalších jazyků (v češtině výběr ze zjevení sv. Brigity pořídil Tomáš Štítný ze Štítného). V době avignonského zajetí papežů se snažila přesvědčit Svatého otce k návratu do Říma.
Jan Pavel II. její prohlášení patronkou Evropy zdůvodnil slovy: „Svým hlubokým procítěním tajemství Krista a církve se zapojila v mimořádně kritickém okamžiku dějin církve do budování jejího společenství. Z Brigity vyzařuje prorocká síla. S jistotou a otevřeností hovoří ke knížatům a papežům. V zájmu mravní obrody křesťanstva nešetří přísnými napomenutími.“
Něco podobného by se dalo říci i o svaté Kateřině Sienské, dominikánské terciářce, mystičce a vizionářce, která se také obracela k mocným své doby a jejímuž hlasu bylo nasloucháno jako hlasu prorockému. Roku 1377 dosáhla ukončení avignonského zajetí. O tři roky později v Kristově věku třiatřiceti let zemřela se slovy: „Buďte přesvědčeni, že jedinou příčinou mé smrti je žhavá láska k církvi, která mě stravuje.“
Jan Pavel II. o ní konstatoval: „Tato mladá žena ze Sieny vystihla rozhodným tónem a plamennými slovy jádro problémů církve a společnosti své doby. S neúnavnou horlivostí se Kateřina zasazovala o řešení složitých konfliktů, které společnost její doby rozdělovaly. Ukázala, že před rozumem zbraní je třeba dát přednost zbraním rozumu. Posílena svou důvěrnou blízkostí Kristu se také nerozpakovala samotnému papeži poukázat na Boží vůli, která mu přikazuje konečně zanechat váhání diktovaného pozemskou opatrností a světskými zájmy a vrátit se z Avignonu do Říma.“
Svatými patrony Evropy papežové samozřejmě mohli vyhlásit jen kanonizované katolické světce či světice. Přesto Jan Pavel II. našel způsob jak vyjádřit skutečnost, že kořeny Evropy nejsou jen křesťanské, ale židovsko-křesťanské. Roku 1999 zařadil mezi patronky Evropy i svatou Edithu Steinovou, kterou sám svatořečil teprve o necelý rok dříve a rovněž sám blahořečil – jako mučednici židovského lidu – roku 1987.
Tato světice pocházela z rodiny praktikující judaismus, sama se však stala ateistkou a racionalistickou filosofkou a až po dlouhém hledání pravdy konvertovala od ateismu ke katolické víře. Stala se karmelitkou a v době zesíleného pronásledování Židů nacistickým režimem v Německu odešla karmelitánského kláštera v nizozemském Echtu. V době, kdy dopisovala své vrcholné dílo Věda kříže, ji zde dostihla nacistická vyhlazovací mašinérie, která jí připravila smrt v osvětimských plynových komorách.
Podle slov Jana Pavla II. se „ztotožnila zejména s utrpením židovského národa“, když „vytušila, že soustavné vyhlazování Židů vložilo jejímu národu na bedra Kristův kříž“. Papež dále její prohlášení spolupatronkou Evropy zdůvodnil slovy, že tím má být „na horizontu starého kontinentu vztyčena korouhev vzájemné úcty, tolerance a pohostinnosti, která vyzývá muže i ženy bez ohledu na všechny národní, kulturní a náboženské rozdíly ke vzájemnému porozumění a přijetí a k budování opravdové pospolitosti bratří a sester.“
