Na portálu Církev.cz si lze od 30. října přečíst papežův dopis vatikánskému státnímu sekretáři, kardinálu Pietru Parolinovi, napsaný u příležitosti 40. výročí vzniku Komise episkopátů Evropských společenství (COMECE), 50. výročí ustanovení diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Evropskou unií a 50. výročí přítomnosti Svatého stolce jako stálého pozorovatele při Radě Evropy.
Český překlad dopisu byl publikován pod výstižným názvem „Františkův sen o Evropě“. Papež František mluví o Evropě způsobem, který připomíná slavná slova I Have a Dream (Mám sen), kterými pastor Martin Luther King roku 1963 popsal svou vizi rovnosti a smíření mezi černými a bílými Američany.
Ve svém textu z 22. října 2020 Svatý otec sní „o Evropě přátelské vůči lidem“, tedy respektující důstojnost každého člověka a hájící „život v každém jeho okamžiku, od jeho neviditelného vzniku v mateřském lůně až do přirozeného konce, neboť žádný člověk není pánem života – vlastního, ani cizího“. Sní „o Evropě, která by byla rodinou a společenstvím“, a která by – tak jako rodina žije v jednotě a současně si váží rozdílnosti „počínaje základním rozdílem mezi mužem a ženou“ – také žila v jednotě národů, „které se od sebe navzájem liší, a přesto jsou svázány společnými dějinami a osudem“. Sní „o solidární a velkorysé Evropě“ jako „přívětivém a pohostinném místu, v němž by milosrdná láska – která je nejvyšší křesťanskou ctností – vítězila nad každou formou lhostejnosti a egoismu“. A také či především sní „o zdravě laické Evropě, v níž se Bůh a císař oddělují, avšak nestaví proti sobě“, to znamená o Evropě náboženské svobody a otevřenosti vůči transcendenci, v níž už patří minulosti zavírání dveří vůči Bohu, vždy spojené i s neúctou k člověku.
Vedle popisu tohoto „snu“ obsahuje papežův dopis i neméně důležitou pasáž věnovanou potřebě návratu Evropy k její identitě, resp. k jejím ideálům, které mají své kořeny v setkání židovsko-křesťanské tradice s tím nejlepším z antické kultury, filosofie a práva. Ústřední část této pasáže představuje papežova výzva:
„Evropo, najdi sama sebe! Vrať se ke svým ideálům, které mají hluboké kořeny. Buď sama sebou! Neobávej se své tisícileté historie, která otevírá okno do budoucnosti spíše než do minulosti. Neměj strach ze své potřeby pravdy, jež od starého Řecka zaujala celý tento kraj a která vyjevila nejhlubší otázky každého člověka.“
Právě „potřeba pravdy“ by se dala označit ze střed evropské identity a obávání se této potřeby za příčinu její krize. Kristus je Pravda, kterou už Janovo evangelium ztotožňuje s Logem řecké filosofie, a náboženské, filosofické i vědecké hledání pravdy je neodmyslitelnou součástí evropské kultury ve všech obdobích jejích dějin. V různých obdobích evropské historie – a zvláště také v současnosti – se ovšem objevovalo a objevuje i zpochybňování lidské schopnosti poznávat a následovat pravdu. Hlas, kterému patřila budoucnost, však v dějinách Evropy vždy představovali ti, kteří možnost a nutnost hledání pravdy hájili. V tomto ohledu jsou neobyčejně instruktivní už diskuse o pravdě vedené v prapočátcích dějin evropské kultury – v době vzniku klasické antické filosofie.
Františkův předchůdce Benedikt XVI. ještě jako Joseph Ratzinger v knize Pravda, hodnoty a moc napsal: „Ve sporu mezi Sokratem, Platónem a sofisty byl vyzkoušen rozdíl mezi dvěma základními pozicemi: mezi důvěrou v lidskou schopnost pravdy na straně jedné a na druhé straně náhledem na svět, v němž člověk sám sobě utváří měřítka. Jsem přesvědčen, že to, že se pohan Sokrates mohl v jistém ohledu stát prorokem Ježíše Krista, má odůvodnění v této praotázce. … Když vymaníme Sokratův spor z nahodilosti časových dějin, rychle poznáme, nakolik se jedná – ovšemže s jinými argumenty a pod jinými jmény – o spor současný. … Známkou člověka jako člověka je to, že se neptá po tom, co může, ale po tom, co má učinit, a že se otevírá hlasu pravdy a jejího nároku. Zdá se mi, že toto bylo posledním obsahem sokratovského zápasu, že toto představuje nejhlubší obsah svědectví všech mučedníků: ti tu stojí jako záruka schopnosti člověka jít za pravdou, jež je hranicí vší moci a zárukou lidské podobnosti Bohu.“
