The Spectator, známý britský týdeník vycházející už od roku 1828, nyní v čísle datovaném 7. listopadem 2020 přinesl významnou úvahu anglikánského biskupa z Rochesteru Nazira-Aliho nazvanou „Nejlepší odpovědí na islamismus je křesťanství“.
Michael James Nazir-Ali (*1949) pochází z Pákistánu, kde jeho otec konvertoval od islámu ke katolicismu. On sám ale přestoupil k protestantismu a dnes je pokládán za představitele evangelikálního křídla v anglikánské církvi. V osmdesátých letech se usadil v Británii a ve věku pětatřiceti let se stal nejmladším biskupem na světě.
Je velmi aktivní v mezináboženském a především křesťansko-muslimském dialogu, současně však některé jeho výroky a komentáře nejsou muslimům vítány. V listopadu 2006 například získaly značnou publicitu jeho výroky z rozhovoru pro The Sunday Times, ve kterém Nazir-Ali kritizoval mnoho muslimů za jejich „dvojitou psychologii“, ve které touží být „jak oběťmi, tak vládci“, přičemž označují zásahy mezinárodního společenství za správné tam, kde jsou muslimové pronásledováni, a za špatné tam, kde jsou utlačovateli nebo teroristy. Už tehdy také požadoval přísná opatření proti šíření radikálního islámu neslučitelného s britským způsobem života a konstatoval, že „charakteristické britské hodnoty se vyvinuly z křesťanské víry a z její vize osobního i společenského dobra“.
O čtrnáct let později se Nazir-Ali k tomuto tématu vrací a po nejnovějších teroristických útocích ve Francii a Rakousku se zamýšlí nad rolí křesťanství ve vztahu k celé Evropě. Ve Spectatoru konstatuje, že jsme si zvykli pohlížet na islamismus jako na útok proti evropskému sekularismu. Násilí před synagogou ve Vídni, zavraždění učitele Samuela Patyho v Paříži i útok v kostele v Nice se v médiích prezentují jako boj mezi radikálním islamismem a osvícenským sekularismem zrozeným z Velké francouzské revoluce. Tento úhel pohledu je vlastní francouzskému prezidentu Macronovi a vzdělaným evropským ateistům. Ti však podle Nazira-Aliho zapomínají na to, že osvícenská etika tolerance a férovosti má své základy v křesťanství a že nejlepší odpovědí na násilný islamismus není pouhý humanismus, ale křesťanská víra v milujícího, milosrdného Boha.
Sekularismus postrádá duchovní a mravní zdroje, s jejichž pomocí by se mohl vypořádat s ucelenou sociální, politickou, ekonomickou a náboženskou ideologií, jakou je islamismus. Chce proti islamistům bránit program laicismu spojený s heslem Francouzské revoluce „Svoboda, rovnost, bratrství“, ale neuvědomuje si, že toto heslo už představuje jen útržky vytržené z původního kontextu. Moderní svoboda projevu pochází z křesťanské svobody svědomí. Představa rovnosti je dána židovsko-křesťanským učením o tom, že všechny lidské bytosti mají společný původ a stejnou důstojnost, protože byly stvořeny k Božímu obrazu. U nás každý, kdo sleduje homilie a texty kardinála Dominika Duky, zná jména dominikánských teologů Bartolomé de Las Casase či Francisca de Vitoria, kteří v době po objevení Ameriky hájili práva jejích původních obyvatel. Také Michael Nazir-Ali odsud odvozuje zrod jazyka lidských práv v Evropě. Křesťanská myšlenka přirozené lidské důstojnosti dále podle jeho slov umožnila slogan „Cožpak nejsem člověk a bratr?“, v jehož jménu byl sváděn převážně evangelikály vedený boj proti obchodu s otroky a pak proti samotnému otroctví. Radikální osvícenství naproti tomu skončilo masakry Robespierrovy vlády teroru.
Nazir-Ali samozřejmě zná i dějiny islámu a různých podob islámské religiozity. Konstatuje, že v nich nechyběli muslimové typu příznivců súfismu, kteří s křesťany sdíleli důraz na význam lásky. Jiní zastávali přesvědčení, že nesmí být žádné nucení k přijetí islámu (což je uvedeno přímo v Koránu, súra 2,256). Toto však rozhodně není agenda muže, který zavraždil Samuela Patyho. Pro islamisty je naopak cílem džihádu omezení svobody a rovnosti a postavení všech oblastí lidského života pod kontrolu strážců islámské ortodoxie. Argumentace Nazira-Aliho směřuje ke konstatování, že zatímco Západ své hodnoty odvozuje spíše jen z proměnlivých závěrů lidského rozumu než z kumulativní tradice, pro islamisty naopak jejich nauky a tradice pocházejí z Božího zjevení. Schopnost Západu čelit islamismu se zde ocitá v mrtvém bodě.
Pojem „kumulativní tradice“ Nazir-Ali pravděpodobně přebírá od kanadského religionisty W. C. Smitha, který pochyboval o vhodnosti výrazu „náboženství“ a snažil se jej nahradit dvojicí pojmů „osobní víra“ a „kumulativní tradice“. Jedná se o dvě roviny, které jsou sice vzájemně odlišitelné, ale zároveň patří k sobě. Dalo by se říci, že islamistům chybí osobní víra ve smyslu niterné existenciální zkušenosti, takže náboženství degradují na pouhou ideologii, zatímco moderní Západ zase potlačil křesťanství jako kumulativní tradici a degradoval je na pouhou osobní záležitost.
Tím ovšem jeho hodnoty vycházející ze židovsko-křesťanské tradice začaly viset ve vzduchu. Biskup Nazir-Ali v této souvislosti označuje situaci v zemích typu Rakouska a Francie za „budíček“, který by měl západní společnost donutit k novému přemýšlení o základech našeho společného života. Musíme si při něm vzpomenout na minulost, abychom mohli mít budoucnost.
