Smutná a podivná doba mocenských a konfesních zápasů před čtyřmi stoletími je nám dnes vzdálená. Připomínáme si ji v jiné smutné a podivné době, v níž se v kostelech nesmějí konat bohoslužby ani katolické, ani evangelické a kdy jak celá společnost, tak i jednotlivá církevní společenství jsou už dávno „někde jinde“. V pracovních listech k problematice Bílé hory, dostupných na stránkách Ekumenické rady církví v ČR, generální sekretář ERC Petr Jan Vinš říká:
„Já, jako člověk a křesťan 21. století, před dědictvím Bílé hory stojím trochu bezradně. Interpretační rámec 400 let jejího chápání českýma očima mi říká, že bych se kvůli ní zřejmě měl na někoho hněvat. A já moc nevím na koho. Na zlé katolíky? Či snad na protestantské kacíře? Na ty konkrétní sestry a bratry z kostela přes ulici, s kterými se vídám na ekumenických bohoslužbách a s nimiž sdílím tutéž zkušenost věřící menšiny ve většinově sekularizované společnosti? To nejspíš ne. Na cizáky? Jenže ti přeci stáli pod prapory obou stran coby najatí žoldnéři-profesionálové, jak bylo v té době obvyklé. Takže se nakonec možná nejvíc zlobím na ty, kdo chtějí ještě i dnes těžit z Bílé hory onen rozdělující a štěpící potenciál, který nechce stavět a budovat, ale spíš bořit. … Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference se na letošní výročí rozhodla vztyčit na Bílé hoře symbolický kříž smíření. Smírčí kříže se ve starobylé tradici vztyčovaly na místech, kde se stalo něco neblahého, na znamení toho, že je – ne zapomenuto – ale odpuštěno.“
I když se zdálo, že letošní koronakrize možná všechny dobré úmysly zmaří, jí navzdory se přece jen podařilo při krátké pražské návštěvě autora smírčího kříže, německého benediktina Abrahama Fischera, 30. října kříž na Bílé hoře instalovat, takže ve výroční den bělohorské bitvy bude moci být při ekumenických nešporách odhalen. Jedná se vlastně o trojkříž, v němž dva kříže z rezavé oceli symbolizují válku a dvě znesvářené strany a třetí, modrý titanový kříž, je symbolem míru a smíření.
Bez významu není ani skutečnost, že otec Fischer do Prahy svůj symbol smíření přivezl právě z Německa a že jiný jeho smírčí kříž byl vztyčen v rámci uzdravování historické paměti německých křesťanů. I když česká mytologie měla vždy ve zvyku vytrhávat Bílou horu z reálných historických souvislostí a interpretovat ji jen v čistě českém národním kontextu, ve skutečnosti Čechy už v době předbělohorské fakticky ztratily specifika svého náboženského vývoje a staly se součástí celoevropského (a především německého) náboženskopolitického propletence doby raného novověku. Tento propletenec se zdánlivě stal tragickým pro protestanty v katolických zemích a naopak, ale ve skutečnosti přinesl tragédii křesťanstvu jako takovému: zápas zdánlivě vedený o to, zda bude Evropa katolická nebo protestantská, vedl jen k tomu, že přestala být křesťanská.
Vývoj po Lutherově vystoupení v Německu vedl nejprve k Augsburskému míru z roku 1555, jímž katolíci akceptovali z luterské strany navržený koncept rozdělení německých zemí podle zásady „čí vláda, toho náboženství“. Tu se, jak známo, katolickému císaři nakonec podařilo prosadit i ve vztahu k Čechám a Moravě, což mu posléze potvrdil Vestfálský mír z roku 1648. Na Bílé hoře se v podstatě rozhodovalo už jen o tom, v čí prospěch bude spojení vlády a náboženského vyznání uplatněno. Poté, co se v Německu začátkem 17. století utvořila Protestanská unie a Katolická liga a české země byly posléze vtaženy do jejich soupeření („zimní král“ Fridrich Falcký byl formální hlavou Unie), už byl jiný vývoj těžko možný. Za poslední pokus vydat se jiným směrem by se dal považovat Majestát na náboženskou svobodu z roku 1609, ten však byl spíše prozatímním výsledkem momentální rovnováhy sil než řešením, které by kterákoliv strana považovala za trvale vyhovující.
V roce 1618 chtěla status quo udržet jen Morava politicky vedená Karlem Starším ze Žerotína, ale i ten byl nakonec odstaven radikály. Ti zvítězili na obou stranách a výsledkem byla válka, která se v Čechách zlomila bělohorskou bitvou, ale celou střední Evropu sužovala až do Vestfálského míru. V té se ovšem mocenské zájmy od samého začátku křížily s konfesními, jak o tom svědčí i skutečnost, že předbělohorským českým povstalcům poskytl pomoc katolický vévoda savojský, zatímco například luterské Sasko se postavilo na stranu katolického císaře. Samotná bělohorská bitva byla sice dodatečně interpretována jako osudová či prozřetelnostní událost (z katolické strany jako zázrak a z protestantské jako tragédie), ve skutečnosti však samozřejmě šlo jen o jednu z bezpočtu bitev třicetileté války, patřící svým rozsahem k těm menším.
Teprve v následujících letech se rozhodovalo o tom, zda bude v Čechách a na Moravě provedena důsledná rekatolizace za použití násilných prostředků, k čemuž se nakonec proti vůli pražského arcibiskupa přiklonil panovník, či zda bude zvolen mírnější postup. Neplatí ovšem ani představa, že by státní moc obecně inklinovala k nesnášenlivějšímu přístupu než duchovní autority. Už v pramenech z doby kolem Bílé hory se objevují zmínky o „třech pyšných kněžourech“ (drei stolze Pfaffen), k nimž patřili dvorní kazatel kalvínského „zimního krále“ Fridricha Falckého Abraham Scultetus, podílející se mj. na obrazoboreckém vyplenění svatovítské katedrály z roku 1619, dvorní kazatel luterského saského kurfiřta Jana Jiřího Matyáš Hoë z Hoëneggu, známý mj. krajně nesnášenlivými útoky proti českým kalvinistům, a jezuitský zpovědník katolického císaře Ferdinanda II. Vilém Lamormain, stojící za Ferdinandovými tvrdými postoji v době pobělohorské rekatolizace.
Není tedy sporu o tom, že křesťané mají čeho litovat i co si navzájem odpouštět, k čemuž výročí Bílé hory představuje dobrou příležitost. Problém netolerance či fanatismu se ovšem v žádném případě netýká jen křesťanů a v dnešní době naopak většinou mívá protikřesťanskou podobu, přičemž antiklerikalismus či antikřesťanismus má silnou tradici právě i v českých zemích. Nesčetné projevy lítosti katolíků nad pobělohorskou násilnou rekatolizací či nad upálením Jana Husa bohužel nebývají následovány podobně kajícným smýšlením ze strany občanské společnosti.
